Divadelní noviny > Zahraničí

Čtyři A Divadelní Nitry aneb Ve znamení empatie

Ve dnech 24.–29. září se uskutečnil 24. ročník mezinárodního divadelního festivalu na Slovensku nesoucí titul DIVADELNÁ NITRA. Tématem letošního ročníku byla EMPATIE – schopnost sdělovat a dávat. Prakticky to byla volba aktuálních a provokativních témat v současné společnosti, která ohrožují a mrzačí lidský život. Podle ředitelky festivalu Dariny Kárové šlo o „schopnost umění vzbudit účast na osudu jiných“.

Nowy Teatr z Varšavy uvedl v režii Michała Borczucha hru Tomasze Śpiewaka Apokalypsa. Vztah světoznámého filmového režiséra Pietra Paola Pasoliniho a ikony politické žurnalistiky Oriany Fallaci je fikce plná tajemství a otazníků. Reálné jsou jenom jejich vyhraněné a často protichůdné názory na stav společnosti, která nás obklopuje a současně se proměňuje díky ataku odlišné kultury. Oriana Fallaci viděla v přílivu imigrantů z jihu předzvěst zániku evropské civilizace. Pasoliniho děsila povrchnost konzumní společnosti. Sami udržujeme tento obludný systém, založený na vlastnění a ničení, říká Pasolini. Autorovi nešlo o lineární příběh, ale o expresivní pojmenování bolavých míst současnosti – lhostejnosti, necitelnosti, povrchnosti.

Apokalypsu morálky současnosti vytvořil režisér Borczuch barvitými scénickými prostředky. Dialogy reálné jevištní situace se střídají s projekcí a stínovým divadlem, do kterých organicky vstupuje hudba. Emotivně působivá je například scéna, kdy padající sníh zakrývá tělo Bezdomovce splývajícího postupně se zemí, zatímco Žena vysvětluje nesmyslnost jakékoli pomoci. Z herecky vyrovnaného obsazení vynikl zejména Krzysztof Zarzecki, představitel Pasoliniho, který charakterizoval svoji postavu perfektním ovládáním těla i výraznou dynamikou hlasového projevu. Inspirativní, silná inscenace!

Zpátečka

Divadlo Thália z Košic hraje pro maďarskou menšinu na Slovensku. Ústřední postavou hry Istvána Kerékgyártóa Zpátečka je bezdomovec Szalta Vidra. Ve čtrnácti obrazech zobrazuje inscenace režiséra Józsefa Czajlika život věčného smolaře, který neměl štěstí na lidi procházející jeho cestou. Představení zaujme, ale nedojme. Bezdomovec Vidra není osobnost v pozitivním ani negativním slova smyslu. Navíc autorův princip obrácení toku života od smrti k narození zbavuje jednotlivé scény napětí. Například víme, že se Vidra narodí, takže je trochu nadbytečné sledovat, co všechno jeho matka dělá pro to, aby potratila. Jazyk hry totiž není obrazivý, ale víceméně civilní, popisný. Do osobního příběhu sice vstupují informace o politických událostech, ale souvisejí s ním velice volně, nebo vůbec ne. Například při hlášení o okupaci Československa v roce 1968 má hlavní hrdina první sexuální zkušenost a tyto informace jej vůbec nezajímají. Tamás Gál (Dosky – cena za nejlepší herecký výkon za rok 2015) zaujme autentičností svého herectví a schopností proměny věku postavy v jednotlivých životních etapách. Antiiluzivní komediální vstupy postavy „Ředitele“ jsou osvěžením, ale vlastní děj neovlivňují. Dvě masivní stěny tvořící scénu jsou funkční v interiérech, v exteriérech však působí násilně; komický je například namalovaný ohníček na stěně ve scéně situované v parku. Otázka je, jestli takto traktovaná sociálně vyloučená skupina vzbuzuje potřebné empatie.

Domov Eros Víra

Prach a med je název nezávislého hereckého seskupení z Bratislavy, které se vyhýbá klasickému konvenčnímu tvaru. Andrej Kalinka a Ivan Martinka jsou scenáristé a současně režiséři inscenace Domov Eros Víra. V autorské, osobní umělecké výpovědi se v představení vyjadřují živou hudbou, zpěvem, slovem, pohybem, prací s loutkou, dynamickou proměnou prostoru. Dominantní jsou herci, kteří vytvářejí poetické mnohovýznamové obrazy. Vzniká kaleidoskop silně emotivních scén, které evokují radost ze sdílení uměleckého zážitku. Není podstatné, jaký přesný význam jednotlivé výstupy mají, ale přesto divák na snahu dopátrat se významu nerezignuje. Herci hrají soustředěně vlastní postavu, dialog s partnerem, zpívají, přetvářejí hrací plochu, nápaditě pracují s loutkami a komunikují s diváky. Fascinující významová turbulence přináší radost z divadla odvozeného od slova dívati se.

Štvavé rádio

Mezinárodní institut politické vraždy uvedl v koprodukci Německa a Švýcarska inscenaci Štvavé rádio. Scénář i režii vytvořil švýcarský divadelní a filmový tvůrce Milo Rau. Zobrazuje události po 6. dubnu 1994, kdy byl sestřelen v letadle rwandský prezident Habyarimana. Během tří měsíců bylo sadisticky vyvražděno minimálně 800 000 Tutsiů a umírněných Hutuů. Inscenaci rámcuje filmová projekce, ve které mluví dva svědci genocidy, novinářka a soudce vyšetřující tragické události. S vnitřní bolestí a otevřeností líčí otřesné běsnění, osobní příběhy i průběh pozdějšího vyšetřování zločinů rádia, jež se svým vysíláním významnou měrou na krveprolití podílelo. Skleněná krychle umístěná ve středu ze všech stran viditelného prostoru je redakcí rozhlasu a televize. Její osazenstvo tvoří dva reportéři, jedna hlasatelka, hudební redaktor a voják. S ležérním pohodovým klidem, podpořeným užíváním drog, šíří lži a dezinformace a podněcují v militantních Hutuech ještě silnější nenávist. V době ohrožení redakce mizí pohoda, ale stupňuje se agrese. Plocha lží a provokací je ale dlouhá a stereotypní projev všech tří hlasatelů se nese stále na stejné vlně nenávisti. Inscenace je i při své lineárnosti působivá zobrazením nezměrné lidské bolesti, která je v ostrém kontrastu s cynismem těch, kteří si osvojili moc manipulace mas.

R + J

Mladý ukrajinský režisér Sashko Brama se snaží ve svém scénáři R + J reflektovat situace, ve kterých se ocitla jeho země ničená válečným konfliktem s Ruskem a proruskými separatisty. V projekci se střídají politické komentáře s obrazy harmonického vesmíru narušovaného ničivým tornádem. Inscenace má pouze dvě postavy – Ukrajince Romu a Yulii z Donbasu. Jejich lehce načrtnutý příběh lásky rozbité politikou připomíná slavnou Shakespearovu tragédii Romeo a Julie. Marko Banko a Oksana Kozarevičová představují skvělé typy současných mladých lidí. Razance jejich projevu se spojuje organicky s křehkostí a mladistvým půvabem. V jejich vztahu je vroucnost, hravost i rozhodnost. Oba jsou nejen přesvědčivými herci, ale současně výbornými zpěváky. Živá hudba – kytara a baskytara – organicky prolíná celou inscenací. Scéna je minimalistická – postavy vystupují na prázdném jevišti v pozadí s plátnem, na které se promítají zprávy i stylizované fotografie.

Mojmír II. aneb Soumrak říše

Vrcholem celého festivalu byla na Slovensku vysoce ceněná inscenace Slovenského národného divadla Mojmír II. aneb Soumrak říše. Hra Viliama Klimáčka vznikala na základě impulzu dramaturgie a ve spolupráci s ní. Výchozí situaci určuje smrt panovníka Velkomoravské říše Svatopluka. Ocitá se v bezčasí a zbývají mu jen otázky, kam se podělo dědictví, které odkázal svým třem synům, a jaký byl smysl jeho vlády. V centru pozornosti je duchovní dědictví Cyrila a Metoděje, které klade zásadní otázky spojené s orientací na Východ nebo Západ. Svatoplukovi provokativními průvodci bezčasím jsou šaškovská Runa a oponent jeho prozápadní orientace, brutálně oslepený Rastic. Stavba scén záměrně připomíná obrazy ze Shakespearova Krále Leara. Bolestný existenciální problém uzavírá Svatoplukův potomek – náš současník Mojmír II. Jeho vykořeněnost a neujasněnost názoru na život jsou burcující. Režisér Rastislav Ballek vytvořil obrazivou, silně emocionální inscenaci, ve které dominuje vnitřně bohatý herecký výkon Emila Horvátha v roli Svatopluka a provokativně proměnlivé, dynamické herectví Dominiky Kavaschové jako šaškovské Runy. Oba výkony mají při zdánlivé kontrastnosti jedno společné – kreativně konkrétní myšlení. Důležitou roli hraje výtvarná symbióza kostýmů Kataríny Holkové a scény Juraje Poliaka. Každý detail v ní má svoji konkrétní i symbolickou funkci. Na Doskách 2015, jejichž slavnostní předávání se konalo krátce po festivalu v SND Bratislava, bylo představitelům inscenace předáno pět ocenění: za nejlepší inscenaci sezony 2014/2015, Dominice Kavaschové za postavu Runy, Rastislavu Ballekovi za režii, Juraji Poliakovi za scénografii a za hudbu Andreji Kalinkovi.

Velký sešit

Domácí Divadlo Andreja Bagara v Nitře uvedlo dramatizaci knižního bestselleru Agaty Kristofové Velký sešit. Dramatizace dramaturga Daniela Majtlinga zachycuje životní epizody osmiletých dvojčat, která se zocelují ve válkou deptané vesnici. Ve velkém sešitu zapisují s cílenou pravdivou věcností vlastní příhody, jež oscilují mezi krutostí a milosrdenstvím. K úspěchu práce režiséra Jána Luterána velkou měrou přispěla jednoduchá, ale vysoce funkční scéna Michala Lošonského. Most uprostřed arény umožňuje jak vytvoření imaginativního prostředí, tak rychlou proměnu dějišť. Marián Viskup a Martin Šalacha hrají oba sourozence bez násilné vnější kresby dětské duše, se samozřejmostí svého dospělého věku. Otázka je, jestli by při psaní deníku nebylo zajímavé ozvláštnit určitou odlišnost vnímání světa zpřítomněním dětského myšlení. Sugestivní herecký výkon podaly Žofie Martišová v roli napovrch tvrdé Babičky a Alena Pajtinková, jež s bravurní lehkostí ztvárnila několik naprosto odlišných lidských typů.

Stále se jen díváme

Projekt francouzského divadla Stále se jen díváme iniciovala Ivana Müllerová, Chorvatka žijící v Paříži. Představení spočívá v tom, že diváci získají podle čísel sedadel scénáře, ze kterých čtou barvou označené repliky. Dotýkají se divadla, života, vzájemné podobnosti nebo podobnosti s kýmkoli jiným. Charakteristická je všehochuť a banalita. K žádné vnitřní komunikaci a vytvoření sounáležitosti ale nedochází. Zajímavost nápadu nevystačí na hodinu patnáct minut.

Archiv a Ztracená Antarktida

Lotyšské Dirty Deal Theatro uvedlo memoáry Jamese McClintocka Ztracená Antarktida. Sympatický mladík Toms Liepäjnieks vypráví s jemným humorným nadhledem o problematice severské mořské ekologie i o osobních pocitech, které se týkají společenských témat i jeho vlastního života. Své vyprávění dokumentuje uhlovými kresbami. I když oslovuje diváky, a dokonce je i vtahuje na jeviště, jedná se o formu zdivadelněné přednášky. Inscenace zaujme závažností sdělení, méně již svým tvarem.

Před koncem festivalu jsem ještě stihla část izraelské inscenace Archiv, ve které slavný izraelský tanečník a choreograf Arkadi Zaides pohybovými kreacemi komentuje videonahrávky palestinských amatérů natáčejících konflikty na západním břehu Jordánu. Ale to už jsem opravdu musela odjet. Ve znaku měl letošní čtyřiadvacátý ročník Divadelní Nitry čtyři A – Aktuální, Angažovaný, Autentický a Autorský. Svůj záměr naplnil.

Mrzelo mne jen, že v hlavním programu chybělo české zastoupení. Jak znám inspirativní inscenace ostravské Arény, Vůjtkovy texty by sem dramaturgicky zapadaly.

• Autor: Marie Caltová
• Publikováno: 26. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Čtyři A Divadelní Nitry aneb Ve znamení empatie

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ