Divadelní noviny > Názory – Glosy

Cynismus a zlobnost nejsou řešení

Hra dramatika Romana Sikory Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. a – především – její inscenování režisérem Michalem Hábou a jeho souborem Lachende Bestien jsou problematickým, společensky nebezpečným precedentem, jak se dívat na svět, na naši současnost. A jak ji interpretovat.

Jsou to pohledy dvou rozhněvaných, či spíše a přesněji nasraných (což se pokusím dále doložit), navenek mladých, ve skutečnosti spíše middle age mužů, existenčně i finančně zajištěných, kteří realitu vidí jako místo vyhraněné sociální války, mezilidské nenávisti, společenské a politické necitlivosti, nespravedlnosti a etické a morální bezcharakternosti. Tak aspoň svět a lidi v něm dlouhodobě – od absolvování vysokých divadelních škol – ve svých dílech zobrazují.

Nic proti tomu, společnost kritický pohled na sebe samu vždy potřebuje, ale hry Sikory a inscenace Háby čím dál více směřují ke stále opakovanému, vlastně už mnoho nového neříkajícímu modelu této společnosti a jejích představitelů, v němž ale tu hlavní roli hraje jejich autorský exhibicionismus, autorská pyšnost a intelektuální nadutost. Člověka zobrazují jako sebereflexe neschopnou, manipulativní a manipulující bytost bez empatie a citu k druhým. Světu a lidem v něm se v podstatě jen vysmívají, ukazují člověka jako brutálního upíra moci, anebo zmanipulovaného, jím ovládaného tupce bez špetky vlastního rozumu, aniž by vstupovali do složitějších souvislostí či dokonce nabízeli jiné životní, politické či společenské alternativy, za které by se jako autoři a občané stavěli. Sere je nejen současná politická a společenská situace a její představitelé, ale sere je vše ve společnosti a jejím polistopadovém směřování, a to včetně osobnosti Václava Havla, který je dle nich toho všeho prvotní příčinou (ve hře a inscenaci Jako lvi se to projevuje v několikerém objevení Václava Havla ve snu ústřední postavy – vítá ji při vstupu do bran Pekla jak v úvodu textu, tak v jeho závěru). Sere je v podstatě celý svět.

Nebudu se vracet ke starším jejich hrám a inscenacím, to by vydalo na delší studii, nicméně mnohé z toho obsahuje i jejich poslední společná práce v Divadle X10 (pod hlavičkou Hábova souboru Lachende Bestien) – již zmiňovaná hra a inscenace Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B.

Zobrazuje rozkladný život a pád cynického představitele bankovní sféry – pana B. (v podání Kryštofa Bartoše). Jen peníze a zisk řídí jeho život a je ochoten podřídit jim vše, i své rodinné a lidské vztahy, nemluvě o etice, humanismu a lidskosti jako takových. Sikora text napsal jako jeho veřejnou (byť intimní) introspektivní zpověď, tak trochu ve stylu stand up-u. S mluvou a jazykem primitivními, zadrhávanými, repetitivními, jako bychom četli jako prvňáčci texty ze slabikáře. Už to lze vnímat jako výsměch a cynismus. Lidé – či bankéři a jejich spolupracovníci, kteří zde slouží jako obecné modely společenské a politické moci – jsou tak od úvodu (a pak po celý čas) trapní a nesvéprávní, v zajetí jediného výkladového (charakterového) klíče, v zajetí jednoho jediného mozkového závitu, jednoho jediného způsobu jednání. Lidé bez emocí, bez srdce a bez intelektuálního rozměru. To se projevuje například v situaci, kdy pan B. nabízí podvodný úvěr nemohoucí staré babičce (v podstatě ve stylu tzv. „šmejdů“). Postava pana B. se tak chová neustále a všude, a to i když se ocitá na samém společenském a existenčním dně. Tvůrci pro ni nemají slitování, což režisér Hába zdůrazňuje přímým jednáním hlavní postavy, jíž všechny ostatní slouží a posluhují, případně její myšlení a chování přebírají, a – pro mě těžko akceptovatelnými – vstupy herců mezi diváky s ukázkami vyděračského jednání těch nejchudších vůči většinové společnosti. A ještě nepřijatelnější jsou hercem groteskně interpretované zpovědi hlavní postavy v situaci, kdy leží v Celetné ulici nemocná na zemi, okrádaná obdobnými nešťatníky, a lidé ji nevšímavě překračují. Situace je napsaná a režisérem připravená tak, aby to vypadalo jako kabaretní řachanda (a je tak i hercem podaná) a diváci se postavě bezuzdně vysmívali. Což se na premiéře i dělo.

Možná se může naše (či z mého pohledu spíše jejich) „bublina“ cítit názorově pevná a tyto výstupy vnímá jako karnevalové uvolnění napjatých tenzí v sobě i ve společnosti, pro mě jsou taková zobrazení člověka v krizi a životním pádu nepřijatelná a v důsledku velmi škodlivá. Jsou nehumanistická, vedou k necitlivosti vůči lidem jako takovým, především pak k lidem na společenském dně. Tak se mnozí u nás dívají nejen na bezdomovce (tzv. „nepřizpůsobivé“), ale často i na přistěhovalce z jakýchkoli zemí a území.

Jsem přesvědčen, že bychom neměli být – či dokonce nesmíme být – vůči lidem v nouzi výsměšní, přehlíživí, k jejich situaci a chování cyničtí, neempatičtí. A to ať se do ní dostali a jednají v ní jakkoli. Že mezi nimi jsou zlá, bezcitná, vypočítavá individua, že jednají jak zvířata zahnaná do kouta, je dáno strukturou člověka jako společenské bytosti či dokonce jako součásti živočišné říše, živočišného druhu. Podstatné je, jak se k nim chováme my (tedy diváci a autoři hry/inscenace), kteří v té situaci nejsme, jak na ně nahlížíme a k nim přistupujeme z pozice lidí kulturních a – snad – citlivých. A zde se Sikora s Hábou ve svých textech a inscenacích dostávají až na pozice pravicových extremistů, kteří to „špatné“ vidí především a jen ve fungování liberální společnosti a v neposlušném člověku jednajícím bez přísných pravidel. Znázorňují člověka jako zlou, krutou, temnou bytost (smějící se bestii…), kterou je třeba poutat a spoutat, aniž by v něm viděli a vnímali i její – podstatnou – hrabalovskou „perličku na dně“. Bez ní nechápou, co se kolem nich děje a proč lidé dokážou v jakékoli společnosti a společenském uspořádání být vnitřně svobodní, šťastní, smát se. Žít a přežít. Cynismus a jízlivá zlobnost jako jediný životní postoj – a tak oba pány a jejich tvorbu, jak ji dlouhodobě sleduju, dnes vnímám – nejsou řešení. V důsledku vedou k nasranosti, jež nezná než neústupnost, běsnost a vztek, k extrémismu. K atentátům a vraždám. K diktatuře.

Nedokázal jsem se na představení Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. smát ani vteřinu, a to i když uznávám, že režijně, herecky a vlastně i autorsky (text) jde o profesně fundovanou práci. Kdysi Karel Čapek napsal esej Proč nejsem komunistou. Mimo jiné v něm píše: Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu, a nikoli odstranění společenského zlořádu. Z obdobných důvodů nedokážu být na straně Sikory a Háby.

Lachende Bestien, Praha – Roman Sikora: Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. Režie Michal Hába, dramaturgie Veronika Linka, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek. Premiéra 13. ledna 2023 v Divadle X10, Praha.

///

Více v DN 3/2023:

Jak peklu uniknout, když číhá v nebi?

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 12. února 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Cynismus a zlobnost nejsou řešení

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ