Divadelní noviny > Kontext Kritika Zahraničí
Cyrano bez klobouku
Nejnovější přenos NT Live se stal hitem, a to díky propojení dvou fenoménů – legendárního divadelního hrdiny Cyrana z Bergeracu a herce Jamese McAvoye. V Londýně se inscenace Cyrana z Bergeracu, v razantní úpravě dramatika Martina Crimpa hrála od konce listopadu do konce února, a po live přenosu do kin po celé zeměkouli ji mohou diváci v art kinech vidět ze záznamu. Po Hamletovi a Frankensteinovi s Benedictem Cumberbatchem je to další divadelní bomba. Nabízí se ovšem otázka, nakolik zde hraje roli kvalita inscenace samotné, a nakolik se na popularitě této inscenace podílí právě McAvoy, známý z filmového plátna a televizních obrazovek. V každém případě je inscenace Cyrana pozoruhodná, a to bez ohledu na obsazení McAvoye. Navíc, může sloužit jako dokonalý případ politické korektnosti po všech stránkách.
V divadle Playhouse na břehu Temže sídlí nyní společnost Jamieho Lloyda, režiséra, který podle kritiky „redefinuje West End“ a přitahuje do divadla nové diváky. Vzhledem k tomu, že sám pochází z chudé rodiny, přišel s nápadem rozdávat lístky sociálně slabším divákům a umožnit jim zážitek, na který by jinak neměli peníze. Nicméně, atraktivní program, který nabízí, mu tuto investici bohatě vrátí v platících divácích. Kombinuje totiž zajímavé (nikoli bulvární) tituly s účastí výrazných a známých herců, kteří zaručeně přitáhnou pozornost. Spolupracoval mj. s Morganem Freemanem, Kitem Harringtonem, Tomem Hiddlestonem a nejčastěji právě s Jameem McAvoyem. V jeho režii se nejčastěji představily hry od Harolda Pintera. V současné době se zaměřuje na klasiku. A tak po Cyranovi je na řadě Čechovův Racek s Emílií Clark a poté Nora s Jessicou Chastain.
Výběr Rostandova romantického dramatu Cyrano z Bergeracu pro celosvětový přenos se ukázalo velmi dobrou volbou. Proti očekávání znalců – tedy českých fanoušků Cyrana – se však nedočkáme ani velkého nosu ani odhazování širáku v dál. I když základní příběh lásky zůstává zachován, známý experimentální dramatik Martin Crimp navlékl staré hře zcela nový kabát. Z Rostandova francouzského originálu hru sám přeložil a velmi svérázným způsobem adaptoval. Nový veršovaný text je vtipný, a svižný, a poskytuje nejen představiteli Cyrana možnost ukázat dokonalou řemeslnou dovednost v rétorice. Rytmus veršů je totiž přizpůsoben rytmu rapu& hip hopu, a tak je lahůdkou samotná technická stránka představení. Ne nadarmo v průběhu první části představení píše jedna z postav na bílou zeď gotickým písmem nápis, jehož smysl odhalíme až časem: Miluji slova. Toť vše. Právě o síle slova, které dokáže vzbudit iluze a vytvořit vlastní fiktivní svět, a může být nástrojem nejen pro namlouvání, ale také pro boj, inscenace vypovídá. Není tedy náhodou, že vše je uděláno tak, aby slova byla zřetelně slyšet. Součástí v podstatě prázdné scény Soutry Gilmour jsou totiž čtyři mikrofony, které se stávají „dalšími postavami“, či přinejmenším velmi důležitými rekvizitami. To je nejpatrnější v proslaveném souboji mezi Cyranem a Valvertem, který se neodehrává s kordy (ty ostatně na scéně vůbec neuvidíme), ale s mikrofony. Jde o souboj slov, která jsou nejdůležitější zbraní. V jednu chvíli dojde k až akrobatickému kousku, kdy Cyranův protivník skáče přes šňůru k mikrofonu jako přes švihadlo, jímž točí soupeři. Ostatně, takových symbolických posunů ve vizualitě je mnoho. Scéna si totiž vystačí se čtyřmi umělohmotnými židlemi, na nichž posedávají protagonisté; i ve chvíli slavné balkonové scény, a chvílemi se tato hra s přesedáváním stává téměř choreografií. Ozvláštňujícím prvkem je zrcadlo umístěné ve středu zadní stěny, takže v něm chvílemi vidíme obraz Cyrana, a na konci představení publikum. Dalších scénických prvků je poskrovnu, po většinu času si vystačí s jediným schodem…
James McAvoy jako Cyrano. Foto: archiv divadla.
Kostýmy jsou zcela současné, u jednotlivců spoluurčují charakter. Cyrano (James McAvoy) je chlapík v kožené bundě, Christian (Eben Figueiredo) vypadá jako motorkář s módním sestřihem, Roxana (Anita-Joy Uwajeh) je studentka intelektuálka v džínových lacláčích, Le Guiche (Tom Edden) působí trochu jako šedivý úředníček v obleku atd. A na vysvětlenou k úvodní poznámce k vzorně dodržené o korektnosti a vyváženosti: dobrotivý mecenáš umění, cukrář a hospodský Ragueneau se proměňuje v tělnatou černošku Leilu, která kromě hospody ještě vede kurzy tvůrčího psaní, a v rozmanitých rolích se na scéně objevují zástupci různých etnických i společenských skupin, včetně trpaslice. Hraní je důsledně antiiluzivní. I když je většina dialogů mířena směrem do publika, nikoli k partnerovi (nejvýraznější jsou právě ony scény s židlemi), přece jsou tu silné psychologické momenty. Těch se ovšem dosahuje úsporným minimalistickým herectvím. Samotný text sice na jednu stranu přiznaně odkazuje k roku 1640 (a kontrast se současným oblečením a mluvou není na závadu), ale současně přidává futuristické komentáře, předjímající budoucnost společnosti i literatury (například rozmluva o tom, jak v brzké době zálibu ve verších nahradí romány).
Celé provedení Cyrana lze tedy pojmenovat jako svěží, profesionálně zdatně zvládnuté po pohybové i hlasové stránce, které neuhýbá ke scénickým efektům, ale plně se soustředí na herce. Přitom je to model, v němž na sebe strhává pozornost především ústřední hvězda, přičemž ostatní oddaně a velmi profesionálně slouží celku. Samozřejmě, největší pozornost na sebe soustředí McAvoy, který ve své projevu akcentuje především téma osamělosti a předsudků spojených s nízkou sebedůvěrou. V kolektivu mužů je tento Cyrano hrdina, který si svými svaly vybojoval respekt. V tomto případě jeho nos rozhodně není větší než u těch ostatních (dokonce i Roxana ho má větší), takže je zjevné, že se jedná o zástupný problém. Cyrano je totiž ze všech postav na scéně ten nejmenší, což mu ničí sebevědomí, i když o tom ani on, ani nikdo jiný nemluví. Lze se tedy domnívat, že tu legendu o velkém nose rozšiřuje o sobě on sám, aby zastřel skutečný problém. A takových momentů, které vybízejí k zamyšlení nad skutečnou podstatou věcí (zastíraných dovednou rétorikou), je ve hře mnohem více. Snad i proto je tu závěrečná exhibice beat boxerky Vaneeky Dadhrie, která komentuje celou „komedii“ o důležitosti slov více než výmluvně zábavnými zvuky…
Nový londýnský Cyrano se setkává s velkým ohlasem diváků, a i čeští diváci budou mít ještě šanci inscenaci v kině vidět. Více se dozvíte na tomto odkazu.
Komentáře k článku: Cyrano bez klobouku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
