Czesław Miłosz: Myslivcův rok
Polský básník Czesław Miłosz (1911–2004), který v roce 1980 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, by se 30. června dožil sta let. Narodil se na Litvě a někdy se sám označuje za litevského básníka Polského jazyka. U nás je krom překladů básní známý také svou esejistickou knihou Zotročený duch nebo románem Údolí Issy. Polovinu dlouhého a plodného života prožil v exilu ve Francii a v USA, do Polska se definitivně vrátil až na konci devadesátých let. Deník Myslivcův rok zaujímá v jeho díle ojedinělé místo. Pojmenoval ho podle knihy svého oblíbeného autora z dětských let a psal ho skutečně v průběhu jednoho roku – od srpna 1987 do července 1988. K rozhodnutí zvolit právě tuto formu výpovědi jej krátce po smrti první ženy v roce 1986 patrně přivedla potřeba nejen se vyrovnat s novou životní situací, ale provést základní zhodnocení svého složitého (ne-li přímo dobrodružného) života, dopovědět věci nedoslovené a jiné alespoň uvést na pravou míru. Nezapomínejme, Miłosz začíná psát svůj deník v době, kdy mu je sedmdesát sedm let. Myslel také na poslední věci člověka, aniž mohl tušit, že ho čeká v podstatě ještě jeden básnický život. Myslivcův rok obsahuje záznamy z cest, úvahy o setkáních, o přečtených knihách, o vlastní tvorbě, ale i o pěstování květin v zahradě u domu v kalifornském Berkeley. Vzpomíná na dětství a mládí prožité na litevském venkově a ve Vilnu, na Varšavské povstání, na těžké počátky v exilu, vytváří ucelené portréty svých přátel a spisovatelů (Iwaszkiewicze, Mackiewicze a dalších), píše krátké úvahy-eseje o umění, náboženství, nejnovějších dějinách a o politice. Naše ukázka je ze závěru knihy, svědectví o autorově životním divadelním zážitku předchází vzpomínka na rozhovory s italským divadelním a literárním kritikem Nicolou Chiaramontem (1905–1972) o možnostech a limitech filmového umění. (jom)
V New Yorku, 90. léta FOTO ADAM LIZAKOWSKI
23. července 1988
Někdo však může namítnout – nevytvořil snad film veledíla? To je pravda. Je však možné, že jde o veledíla charakteristická pouze pro něj, v něm uzavřená a nepřevoditelná na myšlenky a pocity, které tvořily základní sílu románu v jeho dospělém věku. Docházelo k výjimkám, ale divák jako já má neodbytný pocit, že film má téměř nekonečné možnosti, které se dosud nerealizovaly. A možná hlavní role kinematografie ve dvacátém století spočívala v tom, že jeho pojetí a koncepce, formy a metody skvěle obohacovaly literaturu, poezii i prózu a stejně tak i malířství.
Ve své představivosti natáčím vlastní filmy, a nemusím mít přitom naspěch s psaním scénářů. Jeden takový film právě zhlížím na svém soukromém promítacím plátně. Objevují se v něm osoby, jejichž jména a příjmení nejsou známa nejenom mně.
Leon Schiller. V době, kdy jsem se setkal s ním, s Jaraczem, s Edmundem Wiercińským, s Bohdanem Korzeniewským, bydlel v jednom z vyšších pater Prudentialu a proslul širokým rozpětím své četby, která představovala něco zcela mimořádného i v hojně čtoucí okupované Varšavě. Nepotřeboval víc než čtyři hodiny spánku, a mohl tak zbytek noci věnovat četbě. Nám o mnoho mladším se předváděl i s celou svou minulostí režiséra – a písničkáře. Usedal ke klavíru a hrál kabaretní písničky Mladého Polska, které bych nikdy neuslyšel, nebýt oněch večerních setkání. Přes veškerou snahu si nedokážu vybavit, kde se všechno odehrávalo. Ale slyším zcela zřetelně.
Za okny slyším větru smích,
do háje, život je tu zlý.
Už nebudu nikdy, nikdy pít,
a zítra začnu jinak žít.
Z jiné písničky, velice vřelé a srdečné, raději jenom začátek:
Moje milá je tak ošklivá,
a zkažené zoubky má…
Za téměř jistotu, že písňová tvorba Mladého Polska vycházela především z Paříže, vděčím své účasti na schůzkách se Schillerem a někdy také s Teofilem Trcińským. Schiller přece pobýval v Paříži v letech 1907–1909 a znova v letech 1910–1911, kdy byl (stejně jako Oskar Miłosz) členem Společnosti polských umělců se sídlem v rue Denvery-Rocher.
Schillera, legendární postavu dějin polského divadla, dnes už nejde zažít ani jako divadelního teoretika nebo režiséra, ale tehdy bylo možné ho vidět, jak usedá ke klavíru a zpívá. Texty a noty by se snad daly najít, i když jeho archiv shořel s jeho varšavským bytem. Byl to člověk nevysoký, s velkou hlavou, s poněkud těžkopádnou atletickou konstitucí, brunet s tmavou kůží a modrýma očima. Zdál se mi být hodně starý, přitom mu ještě nebylo šedesát, ale typově patřil mezi lidi, kteří vypadají na svůj věk staře.
Schiller si odnesl svá tajemství s sebou, nemyslím si totiž, že by se někde po nich zachovaly nějaké stopy. A byl tak mnohostranný, že jakékoliv zpracovávání jeho odkazu podle filmového vzoru by ho nutně muselo silně zjednodušit.
Henryków. Podzemní život divadelní Varšavy se dělí na dvě doby: před zastřelením Iga Syma a po tomto činu, kdy byli Schiller a Jaracz uvězněni (1941) a posláni do Osvětimi. Po několika měsících se podařilo je odtamtud velice složitě dostat. Nedávno jsem si na letišti Charlese de Gaulla koupil knihu Des écrivains et des artistes sous l’occupation (1940–1941) [Spisovatelé a umělci za okupace v letech 1940–1941], autorů Gilesa a Jeana-Roberta Ragaschových. A při její četbě jsem znovu dospěl k závěru, že nacistická okupace Francie se zásadně lišila od metod používaných v Polsku. Nejspíš to vysvětluje německý komplex méněcennosti před francouzskou kulturou a naprosté pohrdání Němců „podlidmi“ na východ od Německa. Ale i odlišné chování Poláků a Francouzů. Koncese k provozování divadel, kterou získal Igo Sym, by ve Francii neznamenala nic mimořádného, ale v Polsku byl zastřelen jako zrádce, protože se jako Reichdeutsch (pocházel z Rakouska) přihlásil k německé říšské identitě, a protože herce demoralizoval a přemlouval je ke kolaboraci, tj. k tomu, aby hráli v divadle koncesionovaném okupační mocí. Kdo ho zastřelil, není dosud známo. Němci pronásledovali Dobiesława Damięckého, který společně se svou ženou Irenou Górskou-Damięckou musel utéci z Varšavy a změnit si příjmení. Po atentátu na Syma pokusy založit oficiální divadlo téměř skončily, k častějším výjimkám docházelo zpravidla až později, především na samém konci okupace. Herci pracovali ponejvíce jako číšníci a číšnice (například elegantní kavárně Arria v Mazowiecké ulici se říkalo „U Hereček“). Čtení nových her, původních i přeložených, probíhala v soukromých bytech, kde se také uskutečnila řada divadelních představení. Podzemní Divadelní rada na to všechno dohlížela, rozhodovala o tom, co se může, připravovala repertoár pro poválečné období, zadávala překlady her, vypracovávala organizační plány divadel. Rozhodující hlas v ní měl Leon Schiller, i když nejaktivnější byli především Edmund Wierciński a Bohdan Korzeniewski.
Německé vyhlazovací záměry si v Polsku ne všichni uvědomovali hned, zpočátku si mnozí mysleli, že jde o běžnou okupaci armádou, která zvítězila ve válce. To například vysvětluje i registrace výkonů různých svobodných povolání, včetně povolání spisovatele, u příslušných německých úřadů. V našem prostředí doporučoval zaregistrování Ferdinand Goertel. A někteří se také nechali přemluvit, mezi nimi například Jerzy Zagórski, Jerzy Andrzejewski a já jsme byli proti, ale loajálně musím popravdě potvrdit, že v roce 1940 bylo ještě možné dělat si nějaké iluze.
A právě Jerzy Andrzejewski, s nímž jsme se často vídali, mi jednoho zimního dne před Vánocemi roku 1942 řekl, že jsme pozváni k sestrám do Henrykowa na představení Pastorály, kterou připravil sám Schiller. Neměl jsem o Henrykowě tušení. Zjistili jsme, že se nachází kdesi za Vislou směrem na severovýchod, ale nikdy jsem v těch místech nebyl. Měly tam svůj klášter řeholní sestry benediktinky, byl tam také ústav pro mladistvé delikventky, především prostitutky, které v ulicích Varšavy pochytali policisté.
Varšava, Krakovské předměstí před rokem 1930 FOTO ARCHIV
25. července 1988
Takže cesta do Henrykowa. Nejdřív jsme jeli s Jankou tramvají z naší stanice na rohu Aleje svobody a Rakowiecké do centra města, tam jsme se setkali s Jerzym a další tramvají jsme pokračovali přes Kierbedziův most směrem na Pragu. Šeď okupovaného města. Šedivost mokré zimy, přecpaná tramvaj, v níž byl první vagon vyhrazen pouze pro Němce, napůl jsme stáli, napůl viseli. Z Pragy příměstská lokálka. Z cesty si nic nepamatuji, jen to, že jsme už potkávali známé jedoucí tam za týmž účelem. Nepamatuji si také nic z Henrykowa, a to až do chvíle, kdy nás přivedli patrně do kaple, v níž stály řady nízkých laviček, na kterých se tísnilo obecenstvo, kolem stovky osob, převážně známé tváře, herci, literáti, malíři, lidé z univerzity.
Stanisława Umińská. Vraťme se zpátky v čase. Město Varšavu z počátku dvacátých let je velmi těžké v představivosti správně zařadit nejspíš z toho důvodu, že období před první světovou válkou se utvářelo dlouho a pozvolna a v té době ještě přetrvává, ale také už uvolňuje místo módám a mravům nové éry. Čepice se štítkem, kaškety, mnoho kašketů, jako rozpoznávací znak nižších tříd, klobouky, neodmyslitelná rekvizita tříd vyšších (nikdo by se neodvážil vyjít na ulici prostovlasý), nízké černé jarmulky zbožných Židů v dlouhých chalátech, ženy uvolněné už z korzetů, ale stále ještě jakoby z devatenáctého století, na ulicích nákladní vozy tažené koňmi, koňské drožky, automobily. A ve vzduchu zcela určitě triumf svobody získané navzdory vší pravděpodobnosti. Sebejistota jako důsledek vyhrané války s Ruskem v roce 1920 (kolik válek se Polákům podařilo vyhrát?), zároveň s bídou dělnických čtvrtí a nezaměstnaností, pokřik prodavačů novin se senzačními titulky o vzájemných denunciacích stran v Sejmu, o častých demisích vlády. Fotografie z tehdejšího Londýna, New Yorku mohou mnohé napovědět, neboť všechna větší města v každém desetiletí pojí společný duch času. Zvláštním rysem Varšavy byla patrně proměna města ze „západního Ruska“ se silnými provinčními relikty v hlavní město země. Kavárny, redakce časopisů, divadla, množství divadelních představení, básníci recitující na pódiích, už slavní, ač tak mladí, přitom jim bylo sotva dvacet a něco, jakoby na znamení toho, že všechno právě začíná, a tamto, literatura, umění, móda, co počínaje dnešním dnem odděluje hiatus války, je haraburdí, které nepatří jinam než do muzea.
26. července 1988
Co tehdy znamenalo být mladou a schopnou herečkou? Stanisława Umińská se prosadila brzy. Její slavnou rolí byl Puk v Shakespearově Snu noci svatojanské. Prý ho zahrála mimořádně dobře. A k tomu je zapotřebí mít půvab, chlapeckou krásu, lehkost pohybu. „Wiadomości Literackie“ 15. června 1924 přinesly její velkou fotografii a napsaly:
„Jedna z nejdokonalejších a nejzajímavějších hereček mladé generace, výtečná představitelka Consuely (Ten, který dostává políčky), Lydie (Co je nejdůležitější), dosáhla nových úspěchů inteligentním, soustředěným hraním v roli Berty (Cvrček za komínem).“
Lze se jen domýšlet, že tu pochvalu autor zařadil proto, že věděl o vztahu Umińské se spolupracovníkem časopisu Janem Żyznowským a o odjezdu obou do Paříže kvůli jeho léčbě. O Żyznowském čtu ve Slovníku polských spisovatelů toto:
Nar. 15. července 1889 ve Varšavě, v zemanské rodině. Syn Antoniho Żyznowského a Michaliny rozené Jamiołkowské. Několik let před první světovou válkou odjel do Paříže, aby si doplnil literární a malířské vzdělání. Když vypukla světová válka, byl v Paříži a okamžitě se jako jeden z prvních z celé polské kolonie zapojil do Bayonnské legie. Po jejím rozpuštění v roce 1915 odjel do Ruska a pracoval v deníku „Glos Polski“ v Petěrburku. Po návratu do země se účastnil války v roce 1920. Po demobilizaci se stal vedoucím kritické rubriky v časopisech „Rzeczpospolita“, „Tygodnik Ilustrowany“ a „Pani“. Po několik měsíců v roce 1924 vedl rubriku recenzí z výtvarných výstav v časopise „Wiadomości Literackie. Když těžce onemocněl rakovinou, odjel do Paříže na radiovou léčbu. Na jeho vlastní žádost jej zastřelila jeho snoubenka, divadelní herečka Stanisława Umińská; zemřel 15. července 1924 v Paříži.
28. července 1988
Paříž roku 1924 pro mne zůstává záhadou kvůli umělecké explozi, k níž v ní v té době došlo. Uplynulo jenom několik let od válečných jatek a po ulicích se pohybovali lidé, kteří ještě zcela nedávno prožívali verdunské hrůzy nebo se účastnili bitev na Sommě. Zdálo by se, že po takovém sestupu do pekel musí být základní tón myšlení, umění a literatury pochmurný. Přesně tento tón panoval v Německu, ale i v Anglii, která přišla o podstatnou část svých mladých elit. Tehdejším tamním náladám přesně odpovídala Pustina T. S. Eliota, báseň buď jak buď satirická a katastrofická. A Francie, v níž každé městečko stavělo pomník se jmény svých padlých, jejichž seznam nejednou zahrnul dvě třetiny jeho mužských obyvatel, stála v čele euforických směrů, které oběhly celou planetu a ještě jednou přitáhly všechny nadšené zastánce revoluce v malířství a v literatuře. Byla to také doba „expatriace“ amerických spisovatelů a umělců, z jejichž velikého počtu se nejvíce proslavili Hemingway a Gertruda Stein. Vrcholná léta Montparnassu a jeho kaváren – nejenom Closerie des Lilas, která svůj vrchol zažila před rokem 1914, ale také La Rotonde a La Coupole s jejich vyplétanými křesly přes celý chodník a s kosmopolitním davem, ne však turistů, jak tomu bylo v pozdější Paříži, což vytvářelo úplně odlišnou atmosféru.
V této euforické Paříži oni dva, Żyznowski a Umińská. Upíjející dubonnet a z terasy La Coupole pozorující defilé procházejících lidí. Myslím na to, že se už nikdy, po věky věků, nikdo nedozví, o čem ti dva spolu mluvili a jak postupně zrálo jejich rozhodnutí. Přijeli hledat u lékaře naději a když naděje pohasla, zůstala jen věrná láska ženy, která neuhnula před aktem pomoci, zastoupení, který jí musel nahánět hrůzu. A náhle byly pařížské noviny plné senzace, přesně takové, na jakou čekalo město s každodenními skandály modernistické bohémy: herečka zastřelila milence.
29. července 1988
Senzací byl rovněž její proces. Tváře francouzské poroty, její zasedání – je možné proniknout za zavřené dveře? Příběh byl vzrušující a musel chytat za srdce, obzvlášť ženy, i když obžalovaná nepatřila ke zrovna oblíbené národnosti. Městečka severní Francie se tehdy hemžila Poláky, kteří za prací v dolech a v továrnách přijížděli často rovnou z vesnice a mnohdy nebyli ani považováni za příslušníky bílé rasy, spíš za onu sortu cizinců, jimiž se straší děti, jako později v případě Alžířanů. V černé kronice byli Poláci hlavními pachateli krádeží a vražd, dokonce se ujal výraz les bandits polonais.
O to větší senzací byl výrok poroty: nevinná. Znamenalo to nejenom uznání, že vražda může být někdy nezaviněná, ale rovněž to, že vražda, která má zkrátit něčí utrpení (v daném případě se mu spíše vyhnout), by neměla být trestána.
Je možné, že Umińská hledala především anonymitu, chtěla být mimo dosah lidských očí i jazyků, a že tedy našla úkryt někde ve Francii. Ale je možné, že se okamžitě vrátila do Polska. Avšak v žádném případě ne k divadlu. Tuto kapitolu svého života považovala za uzavřenou. Její rozhodnutí lze hodnotit všelijak, ale všechna vysvětlení se mohou opírat pouze o dohady. Klášter byl v tradici katolické země útočištěm neprovdaných žen, jejichž příslušnost k této kategorii měla různé důvody, ať již rodinné, finanční nebo ryze soukromé, ne nutně muselo vždy jít o povolání. „Vstoupit do kláštera“ se stalo symbolem útěku před světem po nějakém osobním dramatu. Umińská mohla podléhat určité tradici: a klášter jí pod nově přijatým jménem poskytoval anonymitu, na které jí záleželo. Můžeme se také domýšlet, že přijetím řeholní disciplíny vyměřila sama sobě trest za skutek, který si nedokázala odpustit, nebo za to, že Żyznowského opustila, že s ním nebyla i ve smrti. Nejobtížněji lze pochopitelně spřádat hypotézy, pokud jde o druh a kvalitu její náboženské víry a o dar modlitby. Nesmíme přitom zapomínat, že náš vnitřní život není nikdy statický, že každý měsíc nebo rok přináší změny, a že tedy některé naše vlastnosti mohou podléhat atrofii, zatímco jiné se rozvíjejí.
V průběhu mnoha let prožitých v klášteře se musela Umińská stejně jako všechny řeholnice pohybovat ve vertikální i horizontální dimenzi. Ta první vymezuje dějiny lidské duše v odloučené kontemplaci a směřování k Bohu, druhá souvisí s každodenními záležitostmi uzavřeného řeholního společenství, a zahrnuje tedy početné a různorodé vztahy s ostatními sestrami. Osobnost se tehdy utváří v nevyhnutelném střetávání různých povah. Nemohlo to pro Umińskou být nijak snadné, protože se od svého nového prostředí výrazně odlišovala, převyšovala ho nejenom svou myšlenkovou úrovní, ale především, kromě svého mladého věku, také zkušeností, již jí dalo divadlo, láska, osobní tragédie. Přizpůsobení se tak bylo v první řadě otázkou pokory, neboli prací na ukrocení vlastní odlišnosti. Mohla jí v tom pomáhat i její schopnost vžívat se do různých rolí. Ať tak či onak, stala se vzorovou řeholnicí, již si řád cenil jak pro její zbožnost, tak pro její přívětivost a přejícnost k bližním. V roce 1942 byla představenou kláštera benediktinek v Henrykowě.
Nevíme, jestli během let strávených v řeholi zcela přerušila spojení s divadelním světem, nebo naopak udržovala některá přátelství či alespoň sledovala, co se v divadle děje. Avšak když Schillera po jeho vykoupení z Osvětimi pozvala do Henrykowa, musely pro ni být rozhovory s ním něčím zcela mimořádným. Bylo by dobré objasnit, jak k tomu setkání došlo, z čí to bylo iniciativy, z jeho, z její nebo na popud přátel, kteří pro Schillera hledali bezpečné místo, zvlášť po několika měsících osvětimského věznění.
Schiller a klášter, to spolu nešlo dohromady. I když tehdy v okupované Varšavě byly někdejší rozdíly méně důležité a na Schillerovu minulost se bral zřetel méně než na fakt, že byl hlavní postavou polského divadla. Před válkou projevoval levicové smýšlení, ale jak moc byl zapálený, to jsem se například já dozvěděl až při nahrávání rozhovorů s Alexandrem Watem. Vždyť Schiller poskytoval peníze komunistickému časopisu Miesęcznik literacki a členem redakce se nestal jen z ryze taktických důvodů. Mnoho setkání příznivců komunismu se uskutečnilo v jeho (elegantním) bytě. O tom, že Schiller byl přesvědčený komunista, nemůže být pochyb, „komunista salonní“, kdyby na tom někdo trval, neboť jeho přínos pro stranu spočíval výlučně ve zpolitizování divadla, to byl jazyk, ve kterém se vyjadřoval. V pravicovém tisku ho napadali a občas byl z některých divadel vyhozen. Když po válce vstoupil do PDS a když jako kandidát ve volbách do sejmu v roce 1946 sepsal vlastní životopis, hodně v něm o těch pronásledováních mluví, nepřipomíná však ony typicky polské dohody, tj. o svých přátelských svazcích se státními představiteli, které mu zajišťovaly určitou ochranu. Není v něm samozřejmě ani zmínka o jeho vztahu k náboženství, i když teoretik i praktik „monumentálního divadla“ a režisér Dziadů, Nebožské komedie, Stříbrného snu Salomé nemohl o těchto věcech nepřemýšlet.
V Henrykowě mu Umińská dala k dispozici herecky neopracovaný materiál v podobě svých malých prostitutek a Schiller mohl v plné míře uplatnit své režisérské schopnosti. Nicméně jeho pobyty v klášteře (v roce 1943 se tam přemístil natrvalo) se neomezily pouze na divadlo. „Tehdy se stal oblátem benediktinského řádu a přijal řádové jméno Ardalion,“ čteme v Biografickém slovníku polského divadla (PWN, 1972). Oblát je světská osoba, která se podřizuje pravidlům života v řeholním společenství, neskládá však sliby. Řádové stanovy předpokládají pravidelnou účast v eucharistii, jinými slovy Schiller se tehdy stal praktikujícím katolíkem. V úvahu přicházejí různé hypotézy. V jeho životě došlo k zásadnímu zvratu v mezní situaci v Osvětimi. K obrácení ho přivedla Stanisława Umińská. Anebo byl tento člověk s omračující erudicí a inteligencí i přes svůj antiklerikalismus, získaný v mládí v klerikálním Krakově, natolik vnitřně bohatý, že se dokázal pohybovat v několika rovinách současně a uvést v soulad svoji revolučnost se skrytou náboženskou zkušeností. Možná mne moje intuice klamala, ale u Schillera jsem pociťoval velkou vnitřní koncentraci, jakýsi kořen, který se před nikým neodhaluje, jak tomu bývá u lidí s mystickými sklony. Pokud je mi známo, nikdo se zatím nepokusil o tomto druhém Schillerovi napsat. Krátce před povstáním se z Henrykowa vrátil do Varšavy, po povstání byl vyvezen do Německa, kde hned po skončení války zorganizoval pro Poláky divadlo pod patronací YMCA. V lidovém Polsku byl pak jako zasloužilý revolucionář, člen strany a poslanec sejmu všestranně aktivní, nemohlo proto být řeči o nějakých jeho soukromých úchylkách. V letech stalinismu se o něm všeobecně soudilo, že jednal z nejhlubšího přesvědčení a že ve své horlivosti zacházel ještě dále, než žádala strana. Ale nijak mne neudivilo, když jsem se od Wata doslechl, že tenhle dogmatický komunista ležel ve dne v noci kajícně před křížem.
30. července 1988
Pastorála. „Ona má entrée velké herečky,“ prohlásil Jerzy, když matka představená přicházela do sálu se svými řeholnicemi a usadila se s nimi v prvních řadách lavic. Vyjádřil tak to, co jsme cítili všichni: respekt k její stále ještě nepovadlé kráse a důstojnosti.
Pastorálu jsem neznal. Schiller vytvořil v roce 1919 z lidových koled a písní Staropolské jesličky, později je už jako Pastorálu zrežíroval v roce 1922 v Redutě. Tyto informace uvádím teď, mám za to, že jsem je tehdy neměl k dispozici, jenom jsem něco sem tam zaslechl.
Nejsilnější divadelní zážitek mého života mi neposkytla řecká tragédie, některé ze Shakespearových děl nebo romantické drama, ale lidové představení s chlévem a jesličkami sehrané nešťastnými dívkami z varšavské ulice, které patrně nikdy nebyly v divadle. Polské koledy mají v sobě zcela určitě něco mimořádně okouzlujícího, dojemnost, vroucnost, humor, které se v podobných proporcích v žádných jiných vánočních písních neobjevují, a zřejmě právě v nich je třeba hledat samu podstatu polské poezie. Moje naprosté okouzlení celým představením lze vysvětlit tím, že jsem koledy slýchal od útlého dětství, ale přece právě tak působí divadlo, když v nás oslovuje to, co je nám nejvlastnější, co v rytmech našeho jazyka spočívá nejhlouběji. Dalo by se vlastně říci, že příčinou mých pozdějších nedobrých vztahů k divadlu za hranicemi byly intonace, které mi byly cizí.
Děj, který se u jesliček v chlévě odehrává podobně jako kdysi v řecké tragédii, ničím nepřekvapuje, neboť je daný předem a každý ho zná nazpaměť. Rovněž postavy jsou dané a všechno se odehrává mezi: mezi postavou a jejím vtělením prostřednictvím herce, mezi textem a jeho provedením v mluvené řeči, ve zpěvu, v tanci.
Panna Maria byla oděna samozřejmě v blankytně modrém, nevelká, téměř dětská, štíhlá, světlovlasá. Vyjevovala se na pozadí mnohasetleté tradice právě taková, jak ji zpodobuje malířství nebo polychromované sochy, i když existovala také jiná tradice, tradice Madony s olivově zabarvenou pokožkou, černooké a černovlasé. Režisér ji vybral zcela neomylně, možná kvůli jejímu hlasu. Byl to nenápadný tenounký hlásek, z něho se mi, když zpívala, svíralo hrdlo rozrušením. Účastnil jsem se mystéria, které zároveň zjevovalo esenci divadla.
(Celý text najdete na webu i-DN)
Ukázku z deníku Czesława Miłosze Rok myśliwego vybral a přeložil Josef Mlejnek. Kniha vyjde na podzim v brněnském nakladatelství Host.
Komentáře k článku: Czesław Miłosz: Myslivcův rok
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
