DAMU potemněla
Aby ne – je sobotní pozdní večer (či spíše začínající noc) a kromě nás, zoufalců, kteří se na pokraji šílenství připravují na klauzury, už na Katedře alternativního a loutkového divadla nikdo není. Vycházím z ateliéru, abych se do něj za pár vteřin vrátil jako Ivanov. Stojím přede dveřmi, hlavou mi běží všechny Rajmontovy připomínky, už už chci vstoupit dovnitř, když vtom za sebou slyším povědomé odkašlání. Nezaměnitelně pronikavý, ale zároveň laskavý hlas mě osloví: Karle, umíte francouzsky? Otáčím se a v šeru chodby rozeznávám columbovskou postavu. Stojí na prahu dveří, které zůstávaly vždy tak trochu přiotevřené a z nichž se i teď line slabé světlo lampy a silný cigaretový kouř. Jeho bystré oči ihned pochopí mé aktuální čechovovské rozpoložení a pokorně, s drobnou omluvou v hlase tiše utrousí: Tak se pak stavte. Mávne směrem dovnitř své kanceláře a rukou přitom vykreslí dýmovou pozvánku, cigaretu schovanou za zády jako přistižený školák.
Veden svým studenty, dnes režiséry Šimonem Spišákem a Michalem Hábou v pražské Redutě v dubnu 2008 během křtu jeho knih Karel Makonj a Vedené divadlo a Od loutky k objektu, jež vydalo nakladatelství Pražská scéna FOTO archiv Jana Dvořáka
S Karlem Makonjem jsem měl tu čest se na DAMU potkávat v letech 2005–2009. A vděčím mu za mnohé. Třeba za to, že mně ten večer domluvil hraní na festivalu ve francouzském Arrasu. Nebo že jsem se díky němu se skupinkou spolužáků účastnil festivalu v chorvatském Osijeku, a nepochybně to byla taky jeho zásluha, že jsme jednu z klauzur zahráli i v polském Białymstoku. Mám s ním spojenou skvělou burzu nápadů, kterou se snažil na katedře ještě před příchodem současného vedení vzbudit ve studentech zájem o vlastní projekty. Cítil, kterým směrem se divadlo vyvíjí, a díky neustálému kontaktu s přítomností mě vybavil pro přežití ve světě „po škole“.
Ze všeho nejdůležitější byly a v mých vzpomínkách stále jsou ty jeho oči. Ty bedlivě soustředěné, kriticky, ale zároveň zvídavě zkoumající. Ty oči, které věnoval tolika nesmyslům, jež jsme za ty čtyři roky předváděli. Ty oči, které tam ale vždycky byly pro tvůrčí a přátelský dialog i neformální pokec. Ty neuvěřitelně živé a mladé oči, které se tak rozzářily při každém vtipu, do něhož dokázal přetavit i tu nejhlubší naši studentskou krizi či pochybnost. Připíjím na vaše krásné oči, milý Karle! (Samozřejmě tonikem.)
Komentáře k článku: DAMU potemněla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
