Divadelní noviny > Rozhovor

Dana Černá: Na herectví jsem asi moc normální

Dá se počítat k ženským hereckým jistotám pražského Činoherního klubu, v němž je v angažmá od svých třiceti let, tedy od roku 2000. Rozhovoru se bránila, zpochybňovala, zda má nějaký smysl. Nakonec jsme se sešli. V Činoherní kavárně, která přímo sousedí s její mateřskou scénou v ulici Ve Smečkách. V ulici, která má za sebou slavnou kulturní minulost, ale dnes je symbolem byznysu s erotikou, sexem či drogami. „Činoherák“ spolu se sousední Galerií Smečky se tu nyní vlastně vyskytují jakoby omylem, jako poslední a vlastně nepatřičný ostrov kulturnosti.

Proč jste se rozhovoru tak bránila?

Nemám ráda rozhovory s herci. Mají se dělat s lidmi, kteří mají opravdu co říct, například s vědci nebo s lékaři. Koho zajímá, co jsem snídala, jestli cvičím a podobné věci? A pak taky: někde něco plácnete a někdo si to pak po letech vygoogluje, vytáhne ta slova na vás a vy jen koukáte, co jste to kdysi pronesl. Navíc herci si v rozhovorech hlavně utvářejí svůj mediální obraz, snaží se být vtipní a dokonalí. Ale asi i ve mně bude někde ukryta touha exhibovat, jinak bych nakonec na náš rozhovor nekývla. No tak tedy, pojďme na to.

Myslím, že minulá sezona byla pro vás v Činoherním klubu dobrá. Zejména díky roli Alice Wadeové v Katech Martina McDonagha. Mám dojem, že na takovou roli jste vyloženě čekala.

Určitě. Už se cítím trochu nemístně v rolích dychtivých holek, kdy musím hopkat po jevišti. Rozdíl je, když komediálně hopkáte ve třiceti a když totéž provozujete o víc než patnáct let později. Každý večer, kdy mě ještě čeká nějaká dávno nazkoušená role, se musím do skotačení donutit, nahodit se už nejde samo fyzicky, ale hlavně mentálně, protože věkově se logicky už cítím někde jinde. Alice Wadeová je moje první maminka v Činoherním klubu. Doposud jsem tady vždy byla za dcery, mladé manželky či milenky.

Ale nejde jen o to, že Alice je matka. Jde především o to, že Wadeová je dobře napsaná figura ženské ve středních letech… Jak jste tu postavu pro sebe hledala?

Rozhodně potřebuju režiséra, dostat od něho pokyn a vedení. Sama bych nebyla schopná správnou polohu najít, nejspíš bych se uchýlila k obecnému vyjádření alkoholismu. Ondřej Sokol mi dal konkrétní úkol: Neustále ji zdobí úsměv. A tak moje Alice drží dekorum, přitom je úplně mimo, svůj srab maskuje přiblblým úsměvem typu „všechno je v pořádku, brambory jsou v řádku“, i když ve skutečnosti je nespokojená se svým životem, se stavem svého manželství i s pubertální dcerou. Každý z nás dostal od Ondřeje nějaké takovéhle zadání. Zdůrazňoval, že musíme být na sebe maximálně napojení a nabádal nás: Hlavně se nedopouštějte jakéhokoli herectví, říkejte to úplně normálně, plácněte to tam, nic nehrajte, žádný intonace, navazujte, neprosazujte se. Přitom je to velmi složitý text. I ve volných chvílích jsme si ho přeříkávali u baru, v šatně, na jevišti, aby z nás zvláštní slovosled hry lezl přirozeně a lehce, a to i v případě vulgarit, které do toho hospodského prostředí Katů patří. Na tohle představení se vždycky těšíme, vklouzneme do něho a necháme se jím nést.

I hudba a scénografie kolektivnost Katů podporují – je na co se dívat. Vždycky se mi líbilo hrát na prázdné scéně, ale Kati přišli ve chvíli, kdy jsem scénografické oproštěnosti už začala mít plné zuby.

Katy rovněž uvádí Klicperovo divadlo v režii Jana Friče a Jihočeské divadlo v režii Martiny Schlegelové. Viděla jste je?

Neviděla. Jako divačka jsem nebyla v divadle trestuhodně dlouho.

Doma jsem neseděla

Nakolik se za těch sedmnáct let, co jste v Činoherním klubu v angažmá, změnilo jeho publikum?

Nemyslím, že by se měnilo dobou, nebo to aspoň nedokážu posoudit. Mění se každý večer, to je jedna ze záhad divadla: proč jeden večer je atmosféra strhující, publikum se může smíchy potrhat a jiný den při téže inscenaci máte pocit, že v publiku lidi snad ani nejsou. Pak jsem si taky všimla, že existují diváci, kteří se vracejí k určitému titulu. Dříve se takto opakovaně chodilo pouze na Burkeho, teď je takových inscenací víc.

Když odečteme uplynulou sezonu, a tudíž Katy a Birinského Tanec bláznů, který měl ve Smočkově režii premiéru letos v dubnu a v němž také hrajete, tak mi přijde, že poslední léta k vám nové role nepřicházely.

Je to tak. Měla jsem v Činoheráku vysloveně plonkové období. V tu dobu mi to poněkud kompenzovalo Divadlo Viola, kde mě režisérka Lída Engelová nejprve v roce 2013 obsadila v rámci cyklu Rozhlasová hra na jevišti do inscenace Smluvní vztahy a dva roky na to do hry Viktorie Hradské o Emě Destinnové Commedia finita. A taky jsem poměrně intenzivně pracovala v rozhlase a v dabingu, takže doma jsem neseděla.

Co vás během toho plonkového období na mateřské scéně napadalo?

Obecně se v divadle toho typu, jímž Činoherní klub je, nepočítá s tím, že každý bude mít pořád co zkoušet. Když se dělají dvě tři premiéry do roka a věci jsou tady na repertoáru klidně i deset let, může se stát, že i kmenový herec nemusí být několik sezon obsazen do nové inscenace.

Když moje dcery byly malé, kvitovala jsem, že v Činoheráku zkouším třeba jednou za rok. Ale pravda je, že dcery vyrostly, začínají mít své životy a já si najednou říkám: Sakra, neměla jsem anebo neměla bych toho jako herečka stihnout víc? Dělám svoji práci dobře a má vůbec smysl? Každopádně jste mě zastihl v jakémsi přelomovém čase… Prostě normální krize středního věku umocněná syndromem prázdného hnízda a celkově blbou náladou.

Na přelomu minulého a tohoto desetiletí se zde uváděla hra Mariny Carr U kočičí bažiny, v níž hrála i vaše dcera Klára – alternovala roli dívenky Josie. Bála jste se o dceru, když stála na jevišti?

Hrozně. I na zkouškách. Bolelo mě za ni břicho.

Proč? Protože hlavní postava, Hester Swanová, dceru Josie zabije a vy jste se strachovala, aby z toho dcera neměla trauma?

To ne, Klára věděla, že na jevišti někdy hraje umírání a smrt – naopak říkala: Jak jsem mrtvá, to mě baví nejvíc, to už tam můžu jen tak ležet… Jednoduše jsem se bála, aby prostě herecky obstála, už proto, že dívka, která s Klárou alternovala, byla zkušenější, začala vystupovat opravdu brzy a na zkouškách to bylo znát. Pro Kláru to byla první a zatím taky poslední zkušenost. Dala jsem jí jedinou radu: Poslouchej režiséra a neboj se udělat, co ti řekne. A nabádala jsem ji, že na představení musí být rozmluvená, že nemůže přijít na jeviště se zatuhlou pusou. Takže jsme se v autě po cestě do divadla společně rozmlouvaly. Poprala se s tou rolí, ale byla dobrá.

Jak se k té roli vaše dcera dostala?

Objevil se titul u Kočičí bažiny a potřebovali holku zhruba tak starou, jako byla moje starší dcera, a tak se režisér Martin Čičvák zeptal, jestli bych ji nepřivedla. Klára si s ním o tom popovídala, on ji přijal. Okusila si hraní a zjistila, že v budoucnu hrát nechce. I když jí samozřejmě každý podsouval otázku, jestli bude herečkou jako maminka, jestli půjde na konzervatoř. Vybrala si gymnázium. Je chytrá.

Duší jsem oblastní herečka

Cítíte se a chcete být nástrojem, nemáte režisérské ambice, vyžadujete režisérské vedení. Jaký je pro vás osobně rozdíl v tom, když režíruje Ladislav Smoček, Martin Čičvák a Ondřej Sokol?

Pan Smoček má předem dost jasno, akcentuje přípravu a přesnost. Takže určí striktně hřiště, na němž se můžeme pohybovat. Herec se tím zpočátku cítí dost svázaný – do okamžiku, než zjistí, že má v rámci toho hřiště k dispozici určitou svobodu. A ještě něco: když hrajeme Smočkovu inscenaci třeba posté a nabýváme pocitu, že už je pěkně usazená, tak on nám po představení přijde sdělit připomínky, co jsme udělali jinak či nevhodně. Pan Smoček má pořád čerstvé oči, to obdivuju. Pozná, kdy představení jde – jak on říká – po duchu, kdy věci na jevišti organicky vznikají, a kdy naopak běželo pouze mechanicky. Má na to senzory. Ráda s ním průběžně konzultuju, protože někdy může mít člověk z vlastního výkonu nějaký pocit, a on mu nastaví zrcadlo. Zrcadlo, jemuž věřím.

U Martina Čičváka inscenace mnohem více vznikají za pochodu. Jeden den se člověk snaží zpracovat, co mu Martin říká, kam ho vede, a on druhý den přijde třeba s naprosto opačným viděním scény. Výsledek je živelnější, nezaručenější než u Smočka. Například Rodinná slavnost byla Martinova podle mě naprosto strhující inscenace. Jako na divačku na mě působila silně. Měla jsem štěstí, že jsem do Rodinné slavnosti později nastoupila do role Heleny za těhotnou Báru Kodetovou, a tam jsem si ověřila, že když je vnitřní struktura inscenace dobře postavená, nemusíte se emočně drásat, ronit pravé slzy, a ona ta drásavost přesto na publikum dolehne. Jak nám ve škole říkal Václav Postránecký: Nemusíte se dojímat vy, hlavně aby se dojal divák. Já ale nikdy nevím přesně, jak toho dosáhnout. Není nic horšího, než když herec na jevišti trpí jak zvíře, a vám je v hledišti za něj trapně.

S Ondřejem Sokolem jako režisérem jsem nyní na Katech pracovala v Činoheráku vůbec poprvé. Přitom jsme se už roku 1997 potkali v Mladé Boleslavi jako herečtí kolegové. Tam také začínal režírovat, hrála jsem v jeho úplně první režii – v inscenaci Ostrovského komedie Kdo hledá, najde. Obsadil mě do role služky Matrjony, v hlavní roli Pavly Petrovny Balzaminové hostovala Antonie Hegerlíková, Ondřej hrál Balzaminova. Mladá Boleslav, to bylo moje asi nejšťastnější divadelní období. Byla jsem mladá, ale už ne úplně nezkušená, žili jsme jen divadlem. V pátek premiéra, v pondělí zahajovačka, třeba dvacet osm představení v měsíci, výborná parta, krásné role, práce s panem Pleskotem, Vymětalem, Ivo Krobotem. Vlastně se mi po Boleslavi stýská; po tom červeném sametu a zlatých portálech, duší jsem stále oblastní herečka. Ale pak se narodí děti a něco se ve vás přepne. Ženská je pak prostě napořád rozpolcená: divadlo je fajn, ale není středobodem vesmíru. Pamatuju si dokonce, jak jsem kdysi pohoršeně kárala kolegyni, že nepřišla na zkoušku, protože měla nemocné dítě. Co to je za důvod? Dneska se směju, jak jsem byla pitomá.

Měla jste někdy pocit vzdělanostní nedostatečnosti, že jste do praxe nastoupila z konzervatoře?

Vůbec. Tedy pocit vzdělanostní nedostatečnosti mám pořád, ale o DAMU jsem neuvažovala. Přišlo mi to zbytečné, když už jsem měla nabídku jít hrát. Se spolužákem Vilémem Udatným jsme přijali angažmá ve Středočeském divadle Kladno, kde jsme odehráli všemožné mladé dvojice – a skutečně jsme mladí byli, nebylo to tak, že skoro už třicátníci hrají dvacetileté.

Navíc na školu nevzpomínám jen v dobrém. Na konzervatoři mi přivodili dost mindráků, například ze zpěvu. Tam ten hlas prostě není, Danuško, ty nikdy nebudeš zpívat, poslouchala jsem při výuce. Takže jsem si zafixovala: jsem nezpěvák a s tím jsem školu absolvovala. Nastoupila jsem do Kladna, kde jsem okamžitě vyfasovala role samý zpěv – Suchého & Šlitra a Limonádového Joea. Posadila jsem si písně do své tóniny a zvládla to.

Trochu paradoxní je, že váš manžel je klavírista a hudební pedagog a jedna z dcer studuje hru na harfu. Co posloucháte?

Máme doma klid. Tedy přesněji je tomu tak, že buď je u nás ticho, anebo zní živá hudba – doma nám stojí dva klavíry a harfa, občas k nám na zkoušku dorazí flétna, violoncello, housle. Hudebníky nesmírně obdivuju, oni si musí každý takt doslova vysedět a případné okno na pódiu nezamaskují hlubokým přemýšlením jako my herci. Co se poslechu pop-music týče, jsem v podstatě staromilec, který si pustí v autě, dejme tomu, starý Nerez nebo dávného Nohavicu nebo si zaslzím u Marušky Rottrové – taková její Řeka lásky, to je pecka! Venku nerada chodím se sluchátky na uších, bála bych se, že jsem odstřihnutá od zvuků, a třeba by mě mohlo porazit auto. S technikou to obecně, pokud možno, nepřeháním. Dávám přednost papíru a tužce před počítačem. Navíc mám sluchátek plné zuby z dabingu.

Dabing mě baví

Dabujete hodně. Existuje ještě v dabingových studiích povědomí o takzvané české dabingové škole? Ostatně udělují se Ceny Františka Filipovského pro nejlepší tvůrce dabingu…

Všichni víme, že v Čechách se dělal velmi kvalitní dabing, jenže tenkrát – před revolucí – se nemuseli potýkat s tím, s čím se potýkáme dnes my: se záplavou béčkových a céčkových filmů. Blbosti by nenadabovala o moc líp ani stará dabingová škola. Když se dřív takzvaně za valuty koupil nějaký film nebo seriál, tak to většinou nebyl úplný odpad a dabing se pak piloval týdny. Dneska se pracuje daleko rychleji. Navíc v dabingu byli tenkrát uklizení někteří velmi dobří tvůrci, kteří jinak vinou politiky nemohli pracovat. I dneska se v dabingu vyskytují nadaní a věci oddaní lidé, jenže jsou pod obrovským časovým presem. Nebudu na dnešní dabing házet špínu. Baví mě, živí mě a dělám ho, jak nejlíp umím.

Jak se tedy v dabingu pracuje dnes?

Většinou jsem ve studiu jen já se sluchátky s textem, za sklem sedí režisér a zvukař. Takzvaně vytáčím pouze svoji linku. V České televizi býváme ve studiu dva, takže můžeme role namlouvat ve skutečném dialogu. Ale i tam se od toho upouští, protože je to produkčně náročnější. Všechno musí být levnější a rychlejší, ale tím nemyslím, že to nutně musí být i nekvalitní.

Vždycky víte, o čem je to, co právě dabujete?

Proto mám raději větší role, s příběhem. Když dělám epizodní roličky, tak se aspoň zeptám na základní souvislosti, abych věděla, o čem vlastně mluvím.

Vyprávěla mi skandinavistka Helena Březinová, že když Tereza Bebarová namlouvala dánský televizní seriál Zločin, který Březinová překládala, tak dabérka ani nechtěla ze studia, bylo jí líto, že frekvence končí. Stalo se vám někdy něco takového?

Když je dabovaný film dobrý, necítím únavu, nevnímám, že ve studiu sedím se sluchátky na uších už třeba čtyři pět hodin. Jdu s příběhem, nechám se jím strhnout, někdy si dokonce popláču. Dano, klid, je to jen film, mírní mě pak kolegové.

Natočila jste už řadu audioknih. Jak u vás probíhá příprava na tuto práci?

Nejmíň dvakrát si tu knížku přečtu. Poprvé, abych věděla, o čem je, podruhé přemýšlím, jak odliším postavy. Nahlas si text pro sebe mumlám, dělám si do knihy značky, kde jaké zvolím tempo četby a podobně. Někdy se stane, že máme natočenou celou knihu, ale vrátíme se zpět, proti ději, a opravujeme určité pasáže. Třeba proto, že zjistíme, že jsme se zpočátku nahrávání ještě nedostali do té správné polohy. Tuhle práci mám vyloženě ráda. A možná ještě raději mám rozhlasové hry. U nich je příprava skoro jako na divadle, ale nemusím se učit text nazpaměť a přemýšlet o pohybovém aranžmá. V Českém rozhlase jsem dostala možnost dělat řadu krásných věcí a setkala se při nich s výbornými lidmi, například s režisérkami Hanou Kofránkovou nebo s Lídou Engelovou, z čehož se pak vyvinula vzpomenutá práce ve Viole.

Netoužím být mimo realitu

Proč vlastně téměř nehrajete ve filmu či v televizi?

Nevím, to je přece spíš otázka pro režiséry. Fakt je ten, že jsem se nikdy nikam nedrala. Nemám ani v rejstřících pořádné fotky. Herců, kteří makají na tom, aby se prosadili, je tolik, že je z koho vybírat. Ale pozor! Nedávno jsem točila koprodukční film s řeckým režisérem Georgisem Agathonikiadisem Můj strýček Archimédes. Casting mi dohodil Ondra Vetchý, který v tom filmu hrál hlavní roli; že prý bych se mohla hodit na roli jeho manželky, že jsem takový řecký typ. A vtipné je, že právě Ondra mi jednou řekl: Ty jsi taková univerzální herečka. V divadle zahraješ všechno a do filmu tě neobsadí právě proto, že jsi univerzálka. Když budou chtít tlustou, vyberou si tlustší herečku, když hubenou, vyberou si hubenější, když krásnou, tak krásnější.

Možná je to i tím, že jsem si vybudovala předsudek, že před kamerou nevypadám dobře. Na to mi založila Věra Chytilová, když jsem coby konzervatoristka přišla do konkurzu na film Vlčí bouda a režisérka na mě spustila: Vy trochu šilháte, nééé?! Mně bylo šestnáct a měla jsem z toho trauma. I k doktorovi jsem kvůli tomu zašla, abych zjistila, jestli opravdu šilhám. Nešilhám, ale když jsem unavená nebo nervózní, migne mi oko, což má ovšem spousta lidí a nemají s tím žádný problém. Takže jsem se rozhodla pracovat na svém hlasu. Dokonce i moje teta byla kdysi překvapená, že půjdu hrát do divadla. Myslela jsem si, že budeš spíš taková recitátorka, divila se.

Však už jsem nejednou slyšel nebo četl: Dana Černá, to je ta s tím pěkným hlasem…

No právě! Někdy ani pořádně nevím, jestli mě lidi vnímají jako dabérku a vůbec jako „hlas“, anebo jako plnohodnotnou herečku. Však taky, když se mě někdo v minulosti zeptal, co dělám, tak jsem dlouhé roky odpovídala: zdravotní sestru. Protože říkat, že jsem herečka, a poslouchat – A proč tě neznáme? A kde hraješ? Proč nejsi v televizi? –, to se mi nechtělo.

Asi jsem pro hereckou profesi moc normální. Ale nestěžuju si, práce mám i tak dost. Já bych ty nároky, které na kolegy klade natáčení seriálů, možná ani fyzicky nezvládla. Nechci sklouznout k tomu, že by mě práce netěšila. Naštěstí i tím svým mluvením si zvládnu přivydělat tolik, abych v klidu pokryla nutné životní náklady. Ostatně peníze v naší profesi mi pořád přijdou slušné ve srovnání například s těmi zmíněnými zdravotními sestrami. Nemluvě o honorářích takzvaně hvězdných, tyhle celebrity se potom dostávají mimo realitu. A já netoužím být mimo realitu.

Po čem toužíte? Jaké máte plány?

Co já asi tak můžu plánovat s tvou svou současnou krizovou trojkombinací?! Na jevišti přece z vás musí něco zářit, ne? Já jedu momentálně na autopilota. Chcípnul motor, spadnul řemen. Fyzická práce, ta prý pomáhá vyčistit hlavu. Ale zase po ní bolí tělo. Ne, vážně: je to úžasný pocit vidět za sebou hmatatelný a nezpochybnitelný výsledek. Na ten plot, který jsem zvládla natřít v minulých dnech, jsem vážně hrdá. Za tím si fakt stojím. Takže: buď ten řemen zase nahodím, anebo… Anebo nic. České divadlo beze mě nezahyne.

Mám Danu rád

S Danou Černou, mou milou kolegyní, jsem si v Činoherním klubu zahrál už mnohokrát a vždy s ní hraji rád. Je to pozorná a citlivá partnerka. Vím, že když hrajeme spolu, že si oba můžeme dovolit některá oblíbená místa zahrát o trošinku, o malý kousek jinak podle momentálního naladění. To, prosím, vůbec není samozřejmé. Lépe řečeno, nedá se tak hrát s každým. Nejvíce si to užíváme v Krležově Lédě v režii Ládi Smočka. V inscenaci Kati zase ukázala, jak s minimem textu může herec na jevišti zřejmě existovat. A věřte, že to je v herectví často to nejtěžší. Myslím, že komorní herecké party Daně vysloveně sedí, a proto mě upřímně mrzí, že jsem ji ještě neviděl v pražské Viole. Zato jsem už mnohokrát slyšel velkou chválu jejího herectví v těsném kontaktu s divákem, kde se opravdu nedá nic ošidit. Připomínat, že patří už léta k naší dabérské elitě a její hlas zná skoro každý – to by bylo, jak rád říkám, nošení sociálních demokratů do Lidového domu.

Máte pocit, že jsem ji chválil moc? Pak máte správný pocit. Mám Danu rád a to se prostě nedá utajit.

Petr Nárožný

• Autor: Josef Chuchma
• Publikováno: 6. září 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dana Černá: Na herectví jsem asi moc normální

1. Ivana Selucká

   

   Danu Černou
   mám moc ráda, i když, jako mimopražská, jsem jí znala jen z dabingu. Namluvila hlavní postavu v seriálu Dobrá manželka, Julianu Margulies, a to tak skvěle, že když ji v jedné řadě nahradila jiná dabérka, nemohla jsem se na to dívat. A teď konečně, jsem paní Černou viděla v divadle, ve hře Léda, a byla skvělá. Mám Danušku moc ráda, možná proto, jak sama o sobě říká, že je tak normální.

   05.07.2021 (22.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ