Divadelní noviny > Burza Festivaly Rozhovor

Dana Michel: Kontakt s diváky je osvobozující

Kanadská rodačka, choreografka a performerka Dana Michel zahájí v pondělí 15. července mezinárodní festival Nultý bod. V Divadle v Celetné představí svou performance Cutlass Spring. Nejen o tomto projektu jsme si povídaly krátce před zahájením festivalu.

Už jste někdy byla v Praze?

Ano, jsem v Praze podruhé.  Poprvé jsem tady vystupovala v roce 2016 se svým představením Yellow Towel v rámci festivalu Čtyři dny v pohybu. Bohužel, jsem tady jen na otočku, hned se vracím do Kanady, abych strávila prázdniny se svým šestiletým synem.

Ve vašem krátkém životopise jsem se dozvěděla, že jste původně studovala úplně jiné obory, nežli umělecké, a kromě toho se věnovala sportu. Jak jste se odtud dostala k divadlu a tanci?

To má několik různých začátků. V podstatě to začalo v době, kdy jsem končila svá magisterská studia ekonomie a mezinárodního obchodu. V rámci studia jsem v roce 1999 strávila pár měsíců ve Francii. A to byl důležitý moment, protože tam jsem poznala, že existuje i zcela jiný svět, než ten, který jsem si vymodelovala v hlavě; že se dějí věci, o kterých jsem do té doby neměla ponětí. Toto nadšený pro nový svět souviselo bezpochyby i s tím, že jsem vykročila ze svého obvyklého života, odešla z rodného města, od své rodiny, jejíž členové bydlí relativně blízko sebe a často se stýkají.  Krátce nato nastal další důležitý moment, objevila jsem typ hudby, kterou jsem do té doby neznala. Tedy elektronickou muziku, a rave. Začala jsem chodit do klubů a objevila pro mě úplně novou kulturu.

Disko kulturu?

Ano, přesně. Bylo to pro mě jako příval čerstvé vody, cítila jsem se v tom jako doma. A v té zkušenosti bylo něco mnohem organičtějšího, co zůstávalo a procházelo mým tělem. Když na to pomyslím dnes, byl to pocit holistického využití sebe sama, a já zatoužila si tento pocit opakovaně užívat, pokusit se znovu a znovu ho vyvolávat.

Takže jste zcela změnila život?  

Bylo mi něco přes dvacet, a znamenalo to pro mě velký posun. Řekla jsem si tehdy, že je čas na změnu nebo že bych se o ni přinejmenším měla pokusit.

A pak následovalo studium contemporary dance na Concordia University? Případně nějaké první veřejná vystoupení?

Ano, studovala jsem v Montrealu, ale součástí žádné taneční skupiny jsme tehdy nebyla. Podílela jsem se jedině na školních cvičeních spolužáků. Program, který jsem studovala, byl více soustředěn na choreografii, než na praktický tanec a rozvíjení technik tance u jednotlivců.

Ale později jste získala stipendium v rámci mezinárodního programu danceWEB a nějakou dobu pobývala ve Vídni?

Já skončila školu 2005 a na to stipendium do Vídně jsem se dostala až v roce 2011. Takže mezi tím uběhla dosti dlouhá doba…

Když jste studovala ekonomii, tak bylo jasné, jakým směrem by se měla ubírat vaše kariéra, ale v uměleckých oborech je většinou budoucnost nejasná (tedy nejistá). Jak jste představovala svou budoucnost, kdy jste zběhla k umění?

To je velmi dobrá otázka. Ale já to v té době příliš neřešila. Když jsem dokončila školu,  začala jsem na částečný úvazek pracovat jako sekretářka, a současně jsem  začala dělat nějaké své projekty. A měla jsem představu, že takhle to může dlouhodobě fungovat. Bylo to pohodlné v tom, že jsem byla dobře placená, měla jsem pojištění, takže to pro mě bylo OK.  A možnost věnovat se tanci jsem měla. Navíc se tyhle dvě aktivity vzájemně podporovaly, I když pravidelná pracovní doba mi určité omezení a pravidla dávala. V určitý moment jsem si uvědomila, že mě stálá práce omezuje natolik, že to chci nějak změnit. To bylo v době 2009-2010, kdy jsem začala přemýšlet o tom, že se budu věnovat pouze divadlu a tanci. Ovšem, budoucnost jsem ani tehdy moc neřešila. Jen jsem si uvědomovala, že tanec ve mně udržuje lidskost a přirozenost, a že bych za tím měla jít a být šťastná.

… ale je zajímavé, že jste se mě na to zeptala. Protože zrovna nedávno mě to napadlo, že je asi čas, abych si dávala nějaké konkrétní cíle, a nenechala  věci jen tak plynout. Protože až dosud bylo plánování nějakých cílů pro mě dosti nereálná věc. Nikdy nevíte, co se stane, a máte nad věcmi malou kontrolu. Takže teď se nacházím v situaci, kdy si myslím, že by bylo zdravé, abych se trochu zamýšlela nad svou budoucností, a možná i trochu plánovat, do čeho se pustím.

A vidíte svou budoucnost v sólových projektech nebo v nějaké company?

Nemyslím si, že bych byla schopná být součástí nějaké skupiny, na to jsem asi přílišná individualistka. Důvodem, proč dělám sólové práce, je má až extrémní nezávislost. Určuji si vlastní pravidla, mám své vlastní tempo a zkoumám svá vlastní témata tak, jak chci já. Je mi tedy jasné, že musím pracovat sama se sebou a pravděpodobně to tak bude i dál. I když to nemohu říci s jistotou. Nechci tvrdit, že se do něčeho nepustím s někým dalším, jsem otevřená možnostem, které přijdou.

Zkoumáte sebe sama prostřednictvím divadla…

U mě vždycky existuje nějaká kontinuita v tom, čím se v životě zabývám, a v touze propojit nejrůznější věci, které mě zajímají, v jedno. Když tvořím nějaké představení, tak se těším právě na to, že budu moci zkombinovat všechno možné. Týká se to mnoha různých kariér, které jsem potenciálně mohla mít, a právě práce v uměleckém světě mi umožňuje  propojit vše v nějakém konkrétním prostoru. Jak život pokračuje, postupně se učím a dozvídám stále více věcí, které pak zužitkuji jako zdroj pro tvorbu. A navíc mi to umožňuje kontakt s ostatními lidmi. Zpočátku jsem dělala nějaké věci, v nichž jsem zužitkovala své vnitřní archivy, svou kulturní kompozici, své zázemí. V každé fázi svého života se zabývám tím, co mě zrovna zajímá, a teď je to sexualita. Takže vždycky, když mám v životě nějaké otázky, udělám projekt, ve kterém se snažím si na tu otázku odpovědět nebo ji alespoň nějak zpracovat.

To se týká představení Cutlass Spring, které jste přivezla k nám. A to se právě týká sexuality.  A také nahoty na scéně, na kterou jsem se chtěla zeptat.

Pozor, nejsem úplně nahá, jsem jen bez vršku, a to je pro mě velký rozdíl.  Začalo to před spoustou let, kdy jsem si ve studiu při tréninku spontánně sundala tričko, a měla přitom dosit rozporuplné pocity. Je fakt, že objevit se takhle před lidmi na jevišti pro mě byla dost velká výzva.  Když jsem předtím viděla při představeních nahé či polonahé  performery, považovala jsme je za blázny, připadalo mi to trapné a trochu mi to nahánělo hrůzu. Ale současně v tom byla i nějaká lákavost. Tenhle ambivalentní pocit mě začal zajímat, a chtěla jsem to celé prozkoumat… Navíc jsem si uvědomila, že jsem na scéně nikdy neviděla  tmavá těla. Vždycky jsem si nahotu na divadle spojovala spíše s bílou kůží. A proto jsme si zapamatovala jedno představení, kde jsem viděla polonahou tmavou ženu, a šokovalo mě to svou nezvyklostí. Byl to pro mě šok a měla jsem pocit jakéhosi odcizení, když jsem to nahé tmavé tělo viděla.  A  odtud se odvíjela moje přemýšlení nad tím, jak je možné, že já jako tmavá žena jsem tak zaskočena tím, když vidím tmavé tělo na scéně a zdá se mi to nepřirozené, absurdní. A tak jsem se rozhodla, že se budu podílet na tom, aby diváci mohli na scéně vidět různé odstíny kůže, a na takové zážitky si zvykli.

Zdá se, že vás nahota fascinuje?

Mám zajímavý zážitek z nedávné doby. Trávila jsem poměrně dlouhou dobu na Islandu, kde je nahota při koupání běžná, nikdo ji neřeší, a nepokládá ji za divnou při koupání ani sprchování. Byla tam k vidění stará i mladá těla, velká i malá, tlustá i hubená. A já si uvědomila, že je to vlastně něco fascinujícího, krásného a důležitého. A dnes si myslím, kdyby všichni lidi chodili nazí, tak by vypadali mnohem lépe, než když jsou oblečení.

Mluvíme o vnějškové nahotě, ale divadlo je také o vnitřním odkrývání, specielně pokud jde o téma sexuality.  Ukazujete svůj vnitřek, a to je riskantnější, nemusí to být příjemné… Proč jste se rozhodla pro toto téma?  Je to spojeno s genderem, či s tím, že za určitých okolností tělo dělá něco, co nemůžete zcela ovlivnit?

To mě vlastně nenapadlo… ale máte pravdu, je to tak. Tenhle můj úmysl byl od počátku spojen s konkrétní situací. V určitou chvíli jsem si řekla: OK, je mi 42, jsem matka, před pár lety jsem přestala kojit, a teď přemýšlím nad tím, co dále se svým tělem.  Po mezidobí, kdy patřilo mému dítěti, je už zase jen moje…  Co to pro mě znamená, co mé tělo znamená ve světě, jak se nyní mám chovat k lidem ve smyslu sexuálním, poté, čím jsem si prošla, kdy jsem to své tělo velmi veřejně sdílela prostřednictvím představením? Tedy, spousta otazníků. A proto jsem si říkala, že bych sama sobě měla dát nějakou reflexi, uvědomit si situaci svého těla ted´ a tady. Vstřebat tu informaci, jak se změnilo, zamyslet se nad genderovou otázkou,  a tak dále. Bylo toho mnohem víc, a tak jsem položila na stůl otázky a obracela je z různých stran,  dala jsem možnost o těle a jeho dispozicích a jeho sexualitě hovořit s ostatními lidmi, nahlížet na ně z různých perspektiv. Moje představení se tak stalo nějakým zprostředkovatelem sdílení tohoto tématu s ostatními lidmi.

Je každé představení jiné? Prý hodně využíváte improvizace?

Ano, musím říci, že toto představení je mnohem více improvizované než moje předchozí projekty. Samozřejmě, má určitou strukturu, rytmus, timing, ale improvizace  je tam dost. Zkrátka, žiju uvnitř té dané struktury.

Vystupujete v arénovitém prostoru, a jste doslova na dosah divákům. Nevadí vám to?

Když jsem se rozhodla vystupovat v tak intimním prostoru, brala jsem to také jako výzvu. Jakousi prodlouženou zkušenost, kdy jsem dělala pár věcí, v nichž jsem se postupně víc a víc přibližovala lidem. A zaznamenala jsem, že jsou mezi námi takové zvláštní vibrace, proudící energie, která je velmi inspirativní. A funguje to mnohem silněji než v tradičním prostoru, kde je jeviště a hlediště přísně oddělena, diváci jsou daleko od performera.  Je to do určité míry taky experiment s vnímavostí a vstřícností diváků, protože u některých cítím, jak se brání té spoluúčasti. Chtějí zůstat nezúčastněnými diváky. Já bych chtěla docílit, aby se lidé naučili vnímat ty kontakty trochu jiným způsobem. Na počátku jsem prožívala určitou stísněnost, ale postupně zjišťuju, že ten blízký kontakt s diváky je to pro mě velmi osvobozující. I když je člověk nahý zvnějšku i zevnitř, ukazuje svou vnitřní i vnější nahotu, je najednou jednodušší být upřímná. Protože se postupně odkrývají všechny slupky a nánosy, a zůstává jen obyčejná lidskost, přirozenost. Najednou už nejsem jen objektem, který je obhlížen a prohlížen, ale vzniká kontakt jiné kvality.

P. S Po představení Cutglass Spring v Divadle v Celetné bude následovat beseda s autorkou.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 14. července 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dana Michel: Kontakt s diváky je osvobozující

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ