Danny Boyle: Mezi Bytostí a Stvořitelem
V 90. letech minulého století nastartoval mezinárodní kariéru režiséra Dannyho Boyla film Transpotting. Následovaly další úspěšné filmy, korunované oskarovým vítězstvím Milionáře z chatrče. Jeho filmové úspěchy tak zcela zastínily fakt, že prvních deset let své kariéry strávil u divadla. Ať už ve společnosti vyznávající alternativní divadlo Joint Stock Theatre Company anebo následujících pět let, kdy byl uměleckým ředitelem londýnského The Royal Court Theatre (1982–1987). V té době režíroval i v The Royal Shakespeare Company. V letošním roce se Boyle po patnácti letech k divadlu vrátil. Jeho Frankenstein v londýnském Národním divadle se stal senzací sezony. (O inscenaci jsme psali v DN 6, její přímý televizní přenos byl v rámci programu NTLive přenášen i do České republiky.)
Během natáčení filmu Sunshine, 2007 FOTO ALEX BAILEY
Umělecký ředitel londýnského The Royal National Theatre (RNT) Nicholas Hytner nedávno prozradil, že už při svém jmenování do funkce před devíti lety vás oslovil jako jednoho z prvních lidí, kteří by v RNT měli režírovat. Mluvilo se už tehdy o Frankensteinovi?
Nerežíroval jsem v divadle patnáct let, ale je pravda, že Frankensteina jsem měl v hlavě dlouho. Pokud si dobře pamatuju, o možnosti inscenovat tento titul jsme s dramatikem Nickem Dearem mluvili už v době, kdy jsme v roce 1990 společně zpracovali pro The Royal Shakespeare Company Poslední dny Dona Juana. Naším úmyslem bylo „zachránit“ původní text Mary Shelleyové, očistit jej od všech nánosů, deformací a interpretací, které vznikly filmovými adaptacemi. Cílem bylo vrátit příběh k jeho kořenům. Myslím, že se nám to nakonec povedlo a jsem na to velmi pyšný.
Co podle vás film zdeformoval?
Už třeba jen to, že Bytost či přesněji Stvoření (Creature) je nazývána Netvorem, Obludou (Monster). To je velký rozdíl. Je to živá bytost, která má hlas, a to velmi zřetelný. První věcí, kterou ve všech frankensteinovských filmech udělali, bylo to, že Bytost zbavili hlasu. Nechali ji jen mumlat, mručet a sténat. Někde uprostřed knihy je výjimečná pasáž, ve které tato velmi inteligentní, artikulující Bytost bolestně prožívá svou opuštěnost, izolaci od lidí. To jsou důležité momenty románu, které obracejí podstatu Frankensteinova příběhu úplně jiným směrem.
Jaký přístup k románové látce jste tedy zvolili?
Zatímco ve všech mně známých adaptacích je příběh Bytosti Frankensteina viděn očima jeho tvůrce Viktora Frankensteina, my jsme se rozhodli podívat se na celou situaci očima Bytosti, respektive pohledy obou vyvážit. To se pro nás stalo klíčem k odemknutí nového pohledu na celý příběh, a bylo to velmi osvěžující. Znamenalo to celou knihu přehodnotit, znovu ji analyzovat, začít s přemýšlením o ní od začátku. Na jedné straně stojí Bytost nedobrovolně vržená do nepřátelského světa, na druhé je vědec-stvořitel posedlý svým experimentem. Docela logická se nám zdála interpretace, že stvořitel a jeho výtvor jsou vlastně rubem a lícem jedné osobnosti. To, co chybí jednomu, má druhý. A naopak. Z toho vyplynul nápad se vzájemnou alternací těchto postav. Ústřední dvojice herců nastudovala obě role a hrají je představení od představení střídavě. Tím vznikají vysoce zajímavé souvislosti. Obě verze jsou jiné a každá je pozoruhodná.
Zpočátku tedy vidíme situaci z hlediska Bytosti, která se zrodila. Poznává své tělo, hlas, získává první zkušenosti s lidmi… Velká většina příběhu je pak jakýmsi dialogem, či spíše velkou debatou mezi tvůrcem a jeho dílem. Bytost už není jen špatně udělaným monstrem, ale skutečně živým Stvořením, které má vnitřní život, duši, inteligenci. Jak inscenace postupuje, ukazuje se, že jeho tvůrce Viktor je sice na první pohled dokonalým, vysoce racionálním člověkem, který má vědecký zápal a morální zásady, chybí mu však cit a empatie.
Je evidentní, že autorku románu Mary Shelleyovou inspirovali k postavě Viktora Frankensteina dva výjimeční muži jejího života – manžel Percy Bysshe Shelley a jeho přítel Lord Byron. Oba byli marniví a egoističtí. Romatičtí básníci posedlí možnostmi vědy, která v té době začala rozkvétat. V naší verzi – a stejně tak v románu Mary Shelleyové – stojí ve středu příběhu dva muži, ženy jsou odsunuty stranou. Stojí za to si tuto skutečnost porovnat s životními osudy samotné Mary. V době, kdy psala tento pozoruhodný román, byla neustále těhotná. Porodila dvě děti, které jako velmi malé umřely. Teprve třetí – syna Percyho Florence – se podařilo zachránit. Shelley pokaždé, když otěhotněla, onemocněl. Nemohl zkousnout, že je na ni soustředěna pozornost celého okolí. Jindy zase odjel a nechal ji samotnou. Takže postava Viktora Frankensteina je pro ni přímo symbolem mužů zahleděných do svého ega.
Jak jste se rozhodovali o hereckém obsazení londýnské inscenace?
Obsazení Viktora a Bytosti je a bude vždycky sázkou do loterie. Ale Benedict (Cumberbatch) a Jonny (Lee Miller) vklouzli do postav naprosto přirozeně. Nedovedu si představit, že by někoho takového zahrál třeba Hugh Grant, určitě by se v takové roli necítil dobře. Při obsazování každé náročné, jedinečné role je nutné jít po konkrétní kvalitě, tedy znát a podporovat konkrétní schopnosti konkrétních herců. Hledali jsme takové typy, které mají dostatek talentu a sebevědomí, aby dokázaly ovládnout celé jeviště. V tak velké scéně, jako je Olivier Theatre, je to sakra těžké. Může herce velmi snadno pohltit.
Benedict a Jonny jsou jako Vennovy diagramy. Existují samy o sobě, ale zároveň se neustále překrývají. Jejich přístup je sice rozdílný, ale výsledek je přesný. Při zkoušení jsem často doslova slyšel túrování motoru, když přeřazovali na vyšší rychlost. Nikdy jsem nebyl na pochybách, že by to nezvládli. Spíš jsem cítil velkou odpovědnost, zda je dokážu dostatečně inspirovat. To je hlavní úkol režiséra. Na počátku samozřejmě musí být určitá koncepce, ale hlavní režisérova práce spočívá především ve stimulaci herců. A ti jsou nenasytní. Doslova vás vysajou, vezmou od vás všechno, co nabízíte. Vy jen pak můžete sledovat, jak si to zpracovávají a přidávají si něco ze sebe. Aby to ale fungovalo, musí se té hry plně zmocnit.
Benedict Cumberbatch (Stvoření/Creature) a Jonny Lee Miller (Victor Frankenstein) jsou jako Vennovy diagramy. Existují samy o sobě, ale zároveň se neustále překrývají FOTO CATHERINE ASHMORE
Je to stejné v divadle i ve filmu?
Kdepak, ve filmu je to úplně naopak. Zatímco u filmu herci stimulují režiséra, aby vydržel tvořit, v divadle musím já stimulovat herce, aby vydrželi nejen zkoušet, ale především následující maraton představení. Pamatuji si na doby, kdy jsem pracoval v The Royal Court Theatre. Jak se blížila premiéra, herci režiséra postupně vystrkovali na okraj, až už byl vlastně zbytečný. Jeviště už patřilo pouze jim. Proto nyní nebudu na představení Frankensteina chodit pravidelně, spíše tam zajdu jednou za čas, jen trochu pohlídat, aby se inscenace nerozvezla. Musím říci, že tento rok byl pro mě výjimečný především v tom, že jsem měl možnost sledovat při práci zcela výjimečné herce – Jamese Franca ve 127 hodinách a Jonnyho a Benedicta ve Frankensteinovi.
Byl pro vás návrat k divadlu složitý? Film přece jen vládne technickými prostředky, které dokážou – třeba kamerovými triky – příblížit vnitřní život postav daleko snadněji, než je tomu na jevišti.
Máte pravdu. Práce v divadle je opravdu úplně jiná. Ze začátku jsem asi uváděl herce do zmatku. Když se při zkouškách hercům něco podařilo, okamžitě jsem k nim „naběhl“, zdůraznil tu situaci a chtěl ji rozvíjet v detailech tak, jak jsem zvyklý se přibližovat s kamerou. V tu chvíli herci ve filmu instinktivně redukují sílu emocí, hrají jemněji, citlivěji, protože si uvědomují bezprostřední blízkost kamery, kdy je přemíra exprese na škodu. V divadle je to ale jinak. Je třeba herce neustále jitřit, regulovat a usměrňovat. Chvíli mi trvalo, než jsem si na tento způsob práce zvykl. Ale jinak je režírování stejné jako jízda na kole. Když se to jednou naučíte, tak se vám to za chvíli vybaví a šlapete bez pádu a bez problémů.
Na závěr se nemohu nezeptat na zahajovací ceremoniál londýnských olympijských her, který se bude konat na osmdesátitisícovém Olympijském stadionu ve Stratfordu ve východním Londýně 27. července 2012 a který režijně připravujete. Můžete už dnes o něm něco bližšího prozradit?
Mým cílem je, aby byl vysoce spektakulární a plný zázraků. Do svého týmu jsem proto přibral ještě dalšího režiséra, Stephena Daldryho, známého například filmy Billy Elliot, Hodiny či Předčítač. Celou slavnost se pokusíme přenést ze stadionu i do ulic a parků Londýna. Velkou roli bude hrát hudba. Na tak malou zemi, jako je Británie, máme výjimečnou hudební tradici. Mnozí lidé se dívají na naši zemi jako na hudební maják, který udává směr vývoje moderní hudby. Olympijské hry jsou vzorem a důležité především pro mladé lidi, a tak bychom právě je chtěli britskou hudbou inspirovat. Pozveme proto Davida Bowieho, Jimmy Page a všechny ty manchesterské kapely, odkud jsem a na nichž jsem vyrůstal, jako jsou The Smiths, The Stone Roses nebo New Order. Miluju tento hudební svět, byl a je důležitou součástí mého života. A nejen mého. Pop music osvobozuje a inspiruje.
Ze zahraničních materiálů
zpracovala Jana Soprová
Komentáře k článku: Danny Boyle: Mezi Bytostí a Stvořitelem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
