Dávám vám sám sebe

Underground není vázán na určitý umělecký směr nebo styl. Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení. Je to hnutí, které pracuje převážně s uměleckými prostředky, ale jehož představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců. Underground vytvářejí lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit, a kteří ani neusilují do legality vstoupit. Stručně řečeno, underground je aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment, a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní, ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu, napsal v roce 1975 ve Zprávě o třetím českém duchovním obrození Ivan Magor Jirous. Je-li dnes někdo pokračovatelem této tradice, pak je to v divadelním kontextu určitě Miroslav Bambušek. A nejen v divadelním, jak dokládá loňskou Cenou Andreje „Nikolaje“ Stankoviče poctěný film Jan Hus – Mše za tři mrtvé muže. Můžete se o tom ostatně přesvědčit díky DVD, které nedávno vydalo nakladatelství Guerilla records, zaměřené právě na undergroundovou kulturu. Film, ke kterému Bambušek psal i scénář, vznikal několik let. Syrovou formou dějové mozaiky, charakterizovanou trhanými černobílými pseudodokumentárními záběry 18mm kamer Jakuba Halouska, Martina Ježka a Martina Klappera, inscenuje dramatické a snové scény, jimiž zachycuje osudy či spíše mapuje profily tří konkrétních lidí – „živých obětí“, kteří protestovali svým sebeupálením proti stavu či letargii společnosti – Poláka Ryszarda Sywiece, který se upálil během dožínkových oslav 12. září 1968 na varšavském Stadiónu desetiletí na protest proti polské okupaci Československa, německého evangelického kněze Oskara Brüsewitze, který se upálil 22. srpna 1976 před kostelem v Zeitzu na protest proti náboženským represím v tehdejší NDR, a Angličana Grahama Bamforda, který se upálil 29. ledna 1993 před britským parlamentem ve Westminsteru na protest proti britské pasivitě v tehdy aktuálním balkánském válečném konfliktu. Bambušek jejich činy nehodnotí. Zajímá jej jejich absolutní svědomí, které je k těmto činům vyprovokovalo. Poměřuje je s vizionářskou postavou Jana Husa, která prochází filmem jako živé duchovní memento dneška. Dávám vám sám sebe. Celý svůj mír. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Právě dnes sám sebe. Plamen, co zahání tmu. Plamen, co vede ke světlu, hlásá Hus v úvodu snímku procházeje pražskými ulicemi. Je okolními chodci sražen na zem a zkopán. Hraje jej herec Národního divadla Milan Stehlík a pro mnohé může být jeho účast a především nasazení a autenticita, s jakou ve filmu vystupuje, velkým překvapením. Ve snímku vůbec účinkuje řada pozoruhodných osobností – výtvarník Michal Pěchouček (Ryszard Sywiec), herci Karel Dobrý (Oskar Brüsewitz), Tomáš Jeřábek (Graham Bamford), Halka Třešňáková, Natálie Drabiščáková, Leoš Noha, Jiří Černý, Miloslav Mejzlík, režiséři Radim Špaček a Thomas Zielinski… Nejdůležitějším je ale skladatel Petr Kofroň, který k filmu složil hudbu. Její zdroje si můžeme poslechnout na CD, které je v kompletu k filmu připojené. Jsou na něm dobové experimentální nahrávky Petra Kofroně a Miroslava Šimáčka z let 1985–1987. Pozoruhodná je například skladba Nejvyšší zvonění interpretovaná Souborem Drama v Junior klubu 12. 2. 1987 Na Chmelnici před koncertem rockové skupiny Hudba Praha. Reakce diváků jsou sice nepříliš vstřícné, nicméně dokládají, že tehdejší rocková scéna byla experimentům daleko otevřenější, než je tomu dnes.

Nezbytnými vlastnostmi těch, kteří si zvolili underground za svůj duchovní postoj a prostor, je zběsilost a pokora. Komu tyto vlastnosti scházejí, nevydrží v undergroundu žít, píše dále ve své Zprávě Jirous. A končí ji slovy táborského chiliasty Martina Húsky: Člověk věrný jest cennější než jakákoliv svátost. Miroslav Bambušek a Petr Kofroň věrnými chiliasty uměleckého undergroundu – zdá se – jsou. Ať dělají, co dělají, jejich činy tuto společnost provokují a drásají.