David Dimitri: Je třeba pečlivě dýchat a jít aneb Ve výšce je člověk osamělý sólista
Kdo sledoval 17. ledna na plzeňském náměstí nebo v České televizi zahajovací ceremoniál projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury, nemohl jej nezaznamenat. Přešel po laně nad střechami města, přes náměstí až k vrcholu věže kostela sv. Bartoloměje: švýcarský provazochodec David Dimitri. Na náměstí vedle kostela si pak postavil i své středně velké šapitó a desetkrát v něm nabídl své novocirkusové one-man show L’Homme Cirque. Před posledním z nich jsme se setkali u čaje a kávy ve festivalové kavárně Meeting Point.
Já a pode mnou lano, to je můj svět FOTO ARCHIV DAVIDA DIMITRIHO
Váš otec je slavný klaun Dimitri. Jeho i vaše skutečné příjmení zní však Müller. Jak vzniklo ono rodinné umělecké jméno?
Moje babička volala na mého otce, když byl dítětem, Dimitri. Prý podle ruského jména Dimitrij, ale už nikdo si nepamatuje proč přesně. Vždyť byla Švýcarka! Nicméně on si na tu přezdívku zvykl a v dospělosti se stala jeho uměleckým jménem. Tak vznikl nejprve klaun Dimitri a pak mu začali tak říkat i v občanském životě: Dimitri. Ale v občanském průkazu a v pasu má stále jméno Jacob Müller. Stejně jako já tam mám a jsem David Müller. Když mě kontrolují na hranicích, musím pokaždé vysvětlovat, že jsem to opravdu já, provazochodec David Dimitri. Už jsem se pokoušel si jméno změnit oficiálně, ale ve Švýcarsku to není jen tak. Nechtějí, aby se člověk přejmenovával na takové východní – nešvýcarské – jméno. Mojí sestře se to povedlo, ale v jiném kantonu. Věnovala tomu dva roky. Tak nevím, jestli mi to stojí za to.
Jaké jste měl dětství?
Mám dva bratry a dvě sestry. Vyrůstali jsme v malém zapadlém městečku, v hlubokém údolí Centovalli na jihu Švýcarska, tři minuty od hranic s Itálií. Byla to taková kombinace života v přírodě, v horách a velkého cestování, setkávání se s hodně lidmi ze světa umění, jehož byl otec součástí. Takže jsem jako dítě – stejně jako moji sourozenci – byl zvyklý na to, že k nám jezdilo hodně lidí. Teprve později jsme zjistili, jak jsou slavní. Bylo pro nás přirozené, že u nás pořád někdo byl. Na oběd, na večeři. Rodiče vybudovali v nedalekém Versciu své vlastní divadlo. Byla to opravdu budova s divadelním provozem, s cirkusem to nemělo původně nic společného.
Tehdy vznikl klaun Dimitri?
Psal se rok 1971 a otec s matkou tam každý večer zvali různé performery, kteří improvizovali, hráli, předváděli něco zvláštního, jedinečného. A otec si pomaličku hledal a vytvářel svůj vlastní jedinečný prostor. Tak postupně vznikala jeho klaunská figura. Ne klaun s červeným nosem, ale klaun bez líčení, s úplně novým, moderním přístupem k tomuto oboru a humoru.
A co vy? Chtěl jste pokračovat v jeho stopách?
Mě spíš zajímal a zajímá cirkus, cirkusové disciplíny jako žonglování, akrobacie, tanec a samozřejmě i provazochodectví. A velmi záhy jsem projevil touhu se jím živit.
Kolik vám bylo?
Bylo mi devět, když jsem řekl otci, že bych si přál, aby cirkus byl mojí profesí. A on na to odpověděl: Pokud se cirkusu chceš věnovat, tak budeš muset do cirkusové školy. Ty školy byly tehdy v Evropě jen dvě – jedna moskevská, ale tam zahraniční studenty ze Západu nepřijímali, a další v Budapešti. Když mi bylo čtrnáct, odešel jsem tam a už nikdy jsem se natrvalo domů nevrátil. Takže se dá říci, že jsem opustil domov ve čtrnácti letech.
Ale váš otec přece měl a má svou vlastní – navíc slavnou – školu Scuola Teatro Dimitri? Proč jste nestudoval tam?
To mě samozřejmě taky napadlo, ale otec, když jsem projevil zájem stát se cirkusovým umělcem, řekl: Tady zůstat nemůžeš, Nemělo by to cenu. Všechno, co ses tady mohl naučit, už znáš. Vždyť v tom vyrůstáš od malička. Oproti těm ostatním jsi o pár tříd výš, jsi nejlepší ze všech. Takže je potřeba, abys vyzkoušel něco jiného, šel někam jinam, kde ti nabídnou něco dalšího, nového.
Tak jste se jako čtrnáctiletý kluk ze Západu ocitl ve východním světě. Jak jste se tam cítil?
Kdyby moje touha stát se velkým cirkusovým umělcem nebyla tak velká, tak bych z Budapešti po pár týdnech utekl. Pořád jsem váhal, jestli neřeknu rodičům, že se chci vrátit, protože se mi strašně stýskalo, cítil jsem se osamělý. Otec mi naštěstí při příjezdu do Maďarska dal zpáteční jízdenku, která mi dávala kdykoli možnost návratu. Tak jsem měl zajištěno, kdybych si to rozmyslel, že se můžu vrátit. Nejhorší byl první rok. Když jsem jej zvládl, řekl jsem si, že zůstanu ještě rok, pak další rok, pak ještě chvíli, až z toho byly čtyři roky. Bylo to pro mě těžké i v tom, že jsem byl nejen daleko od rodiny, ale že maďarština byla pro mě naprosto neznámý jazyk. Zpočátku jsem nerozuměl vůbec ničemu. A to se tam učilo výhradně maďarsky!
Jak z dnešního pohledu hodnotíte svůj pobyt v této socialistické škole?
Tehdy jsem si jí moc necenil, ale s odstupem tu dobu hodnotím lépe. Jistě jsem se tam něco naučil. V té době ale ta škola zdaleka neměla takovou úroveň, jakou má dneska. Byla to klasická cirkusová škola. Vládly tam zastaralé metody, žádné inovace, vše se vedlo postaru. Učitelé měli staré vzory, takže základy, které mi poskytli, byly hodně klasické, až starobylé. Nejvíc mě tehdy zaujaly lidové tance, protože to byla asi jediná oblast, do níž nezasahovala politika. Bylo to něco, co vycházelo z podstaty národa, z jeho kořenů a temperamentu.
Vy jste tam byl jediný cizinec?
Byl jsem první. Pak se to uvolnilo a začali jezdit další. Přišel tam Ital, další Švýcar a o rok později moje sestra.
Po studiu v Budapešti jste se vydal do Ameriky… Studoval jste na Juilliardově škole.
Když jsem jel do New Yorku, měl jsem smlouvu s jedním menším cirkusem, což mi dávalo finanční jistotu. Ale chtěl jsem se ještě mimo to vzdělávat. A rodiče mi řekli, že Juilliard School je nejlepší v USA, ať jdu tam. Vzali mě, ale bylo to pro mě perné. Ostatní studenti měli za sebou šest, sedm let tréninku, byli to hotoví tanečníci. Postupně jsem je sice dohnal, musel jsem ale být hodně pilný.
Po laně nad střechami Plzně FOTO ARCHIV PLZEŇ EHMK 2015
Psala se osmdesátá léta. Jaké to bylo objevit se ani ne ve dvaceti sám v New Yorku?
Byla to velmi vzrušující doba. Taneční škola mi dávala hodně příležitostí, aby člověk mohl veřejně vystupovat – v reklamě, v televizi, jako součást různých show. Dokonce jsem hrál v opeře Madama Butterfly. Měl jsem různé možnosti uplatnit se jako akrobat.
New York byl tehdy velmi nebezpečný. Byla tam velká kriminalita, po ulicích a v obchodech se potloukala spousta zlodějů, zažil jsem i přepadení. Uvědomte si, že mi bylo pouhých osmnáct a teprve jsem se učil životu. Stal jsem se součástí newyorských cirkusů, které byly v té době velmi populární a často na ně chodily i slavné hvězdy. Tak jsem se seznámil doslova se smetánkou tehdejší americké kultury. Hvězdy se tam chodily nejen dívat, ale často se s námi po produkci sešly na kus řeči a některé si vyžádaly i pomoc. Velmi často tam třeba chodil Woody Allen s Miou Farrow a jejich dětmi. Pak se ten cirkus objevil i v jednom z Allenových filmů (Stíny a mlha – pozn. aut.). Jednoho broadwayského herce, Stacy Keache, jsem učil chodit po laně a Roberta de Niro zase přemety a salta. Dále jsem se tam setkal třeba s Paulem Newmanem, Donaldem Sutherlandem, Audrey Hepburnovou či Dustinem Hoffmanem… Když na ně dnes vzpomínám, byli to vesměs velmi laskaví a příjemní lidé. Takový Richard Gere byl vysloveně přátelský chlapík. Tak jsem poměrně záhy poznal svět amerického showbyznysu.
To vám jistě hodně pomohlo v další kariéře.
Já v té době žil doslova ze dne na den. Pořád se něco dělo a já jsem nechtěl nic vynechat. Už na škole a pak po ní jsem se živil vystupováním v největším newyorském cirkuse Big Apple a později v kanadském Cirque du Soleil.
Kdy jste se rozhodl pro sólovou kariéru?
Uběhlo patnáct let a já jsem začal přemýšlet, co dál. Byl jsem součástí velkého světa nového cirkusu, měl jsem s ním mnoho zkušeností, ale určité věci mi vadily. Bylo to pořád to samé dokola, jako v každé velké organizaci, a to mě po čase přestalo bavit. Bylo v tom něco nezdravého. V samotné podstatě je to nespravedlivý svět, kde existují kasty. Někteří jsou privilegovaní, jiní naopak se marně snaží dostat výš. A když chce člověk začít něco nového, nezbývá než z tohoto prostředí vypadnout. To byl můj případ. A tak jsem nakonec – někdy kolem roku 2000 – z velkého cirkusu odešel a připravil si vlastní one-man show, po jaké jsem dlouho toužil. Samozřejmě jsem to od kolegů z branže docela schytal, ale nakonec jsem byl rád, protože se mi i s touto show podařilo uspět. Musel jsem ale vypadnout z New Yorku a vrátit se do Evropy. Nastala pro mě nová éra… Tu jste mohli poznat i v Plzni – na jedné straně dělám výškové provazochodectví, ale především vystupuju se svým rodinným cirkusem.
Máte nějakou touhu, vizi či sen spojený s vaší prací?
Jsem provazochodec, a to znamená, že mám možnost vidět svět z nadhledu. Práce slavného provazochodce Philippa Petita byla pro mě inspirací, ale nikdy jsem provazochodectví nevnímal jako on. Nepotřebuju si něco dokázat nebo předvádět ostatním své dovednosti. Spíše než o rekordy a techniku mi jde o estetické působení. Tím chci upoutat. Když se člověk pohybuje vysoko nad městem, je to úžasný pohled. A z pohledu diváků by zase akrobat na laně měl působit magicky, skoro až nadpřirozeně, aby jim ta podívaná dávala silný zážitek.
Je to ovšem taky nebezpečné…
Když je lano namrzlé, mokré, tak je to nebezpečnější, ale člověk si musí tyto problémy vyřešit a zvážit, jaké riziko je ochoten a schopen podstupovat. Pro mě je důležité riskovat jen do určité míry, abych nechodil do zbytečného rizika. Když všechno funguje, jak má, když jsou kabely dobře zajištěné, jsem natolik trénovaný, že mi přecházení po laně nedělá potíže. Není to vlastně o nic nebezpečnější a obtížnější než přejít dálnici.
Jak se tam ve výšce cítíte?
Je to ambivalentní pocit. Jsem tam já a přede mnou lano – to je můj svět. Až na jiné úrovni je ten „další“ svět. Zaznamenávám každou maličkost, co je pode mnou, ale jsem naučen ji nevnímat a soustředit se jen na tu „svou“ úroveň, abych z toho svého světa nevypadl.
A co když uvidíte někoho v okně?
To prostě musím ignorovat. Kdybych se přestal kvůli tomu soustředit, bylo by to nebezpečné. Ve výšce je člověk osamělý sólista. Je to, jako bych byl ve lví kleci. Musím přejít sto metrů, ale když se blížím k cíli, mám pocit, jako bych byl přitahován magnetem. Musím zachovat absolutní klid – pode mnou je temno, černá díra. Lidé v oknech jsou zábavní, ale mohli by mě rozptýlit. Musím pečlivě dýchat a jít.
Při zahajovacím ceremoniálu Plzeň – kulturní město Evropy jste se dokonce nahoře zastavil.
Petr Forman mi dal instrukci, abych nad náměstím neprocházel moc rychle, ale abych šel pomalu a dávkoval si jednotlivé sekvence tak, aby mi to trvalo nějakou dobu. A v poslední třetině jsem dokonce měl čekat, určit si místo, kde se zastavím. Takže to nebyl můj výmysl, ale domluvený průběh akce. A bylo třeba to dobře technicky propracovat. Pak už to bylo snadné.
Jak je to s jištěním?
Mám bezpečnostní lano, abych se nevystavoval zbytečnému riziku. Hodně se o bezpečnosti bavíme s kolegy, jestli je dobré mít, nebo nemít jištění. Někteří jsou zvyklí riskovat, provazochodectví je pro ně adrenalinová droga, ale s věkem člověk dojde k tomu, že jsou to zbytečná rizika.
Přeložila Jana Soprová
Medailon
David Dimitri (7. března 1963 Curych, Švýcarsko)
Nejprve studoval cirkusové disciplíny na Státní akademii cirkusových umění v Budapešti a poté tanec na Juilliard School v New Yorku. Vytvořil si renomé virtuózního provazochodce v různých cirkusech, na uměleckých festivalech, v koncertních sálech po celém světě – např. v kanadském Cirque du Soleil, v newyorském Big Apple Circus, švýcarském Circus Knie – a také v Metropolitní opeře pod vedením Jeana-Pierra Ponnella. V roce 2001 vytvořil – s asistencí svého otce, mima a klauna Jakoba Dimitriho – one-man show L’Homme Cirque (Domácí cirkus), která se stala součástí novocirkusových světových aktivit. Kočuje po světě s vlastním šapitó. Vystupoval na nejrůznějších festivalech, jako jsou Spoleto Festival USA v Charlestonu v Jižní Karolíně, festivalu v Lincolnově centru v New Yorku, festival Juste pour rire, Jeux de piste ve Štrasburku či Avignonský festival. Vystupoval taky na Broadwayi v New Victory Theater. V roce 2011 uskutečnil 30 představení v prestižním Théâtre de Vidy-Lausanne. Premiéra nejnovější produkce L’homme cirque, se kterou navštívil Plzeň, se uskutečnila v Colornu v Itálii v roce 2012 na festivalu Tutti Matti per Colorno. V roce 2013 s ní cestoval po Spojených státech a Kanadě. V sezoně 2013/2014 vystupoval na festivalu Winterfest v Salcburku. Sedmnáctého ledna přešel během slavnostního otevření Plzně – EHMK na laně náměstí Republiky až k věži kostela sv. Bartoloměje. Následující dny pak nabídl deset představení svého L’homme cirque.
Komentáře k článku: David Dimitri: Je třeba pečlivě dýchat a jít aneb Ve výšce je člověk osamělý sólista
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
