Tenkrát jako dneska
Hru Koule s podtitulem Příběh vrhačky napsal David Drábek nejprve pro rozhlas. Odvysílána byla loni v lednu a ještě před uvedením vyvolala malý skandál: předobraz její hlavní hrdinky Mileny, tehdejší členka Rady České televize Helena Fibingerová, činila vše možné i nemožné, aby jejímu vysílání zabránila. Nakonec marně – a v posluchačské anketě pak byla Koule vyhlášena nejlepší rozhlasovou hrou roku. Patrně nejen tento úspěch autora přiměl, aby ji rozepsal do – rozsáhlejší – divadelní podoby: v rozhlase měla stopáž něco přes hodinku, představení v Klicperově divadle v Hradci Králové trvá téměř hodiny tři. Latentní divadelní potenciál Koule byl zřejmý už při její rozhlasové premiéře.
Kamila Sedlárová, Zora Valchařová-Poulová, Tomáš Lněnička a Pavla Tomicová | FOTO PATRIK BORECKÝ
Inscenace vcelku věrně sleduje původní rozhlasovou strukturu. I na jevišti sledujeme životní zpověď proslavené koulařky Mileny, nejprve při televizním natáčení a posléze v klubu seniorů při besedě řízené debilním moderátorem, který neopomene účastníky pozvat na předváděcí akci pánví Wok. Ano, ve hře jsou zaznamenány i pokleslé skutečnosti současného života, agresivní reklamy a mediální masáže: blběnka Ája z lifestylového televizního magazínu (Isabela Smečková) je možná nejkomičtější figurkou inscenace – ostatně celý příběh se odvíjí v prostoru oscilujícím mezi realitou a jejím mediálním posunem a karikaturou. Ozvěnu normalizace, v níž Milena dosáhla svých světových rekordů, pak vnáší do děje doktor Cvach, erbovní hrdina Dietlovy Nemocnice na kraji města a zároveň jakoby reálný lékař československé sportovní reprezentace, krmící své svěřence stereoidy. Původní zvukové obrazy, doprovázející Milenino souběžně pyšné a směšné vyprávění, jsou na scéně zhmotňovány v hereckých akcích. A s výjimkou Mileniny dětské vzpomínky – popisně sehrané Tomášem Lněničkou a Isabelou Smečkovou, s rodinkou v krojích to nejsou pouhé doprovodné ilustrace. A některé z nich, například Milena na lyžích nebo ve snové projekci King Konga s loutkami Štrougala a Husáka na fasádě newyorského mrakodrapu – jsou zgagované v nejlepším stylu komiků němé grotesky. Rozhlasový text byl na jevišti obohacen o nové situace a postavy, z nichž redaktorka Sára Tlachecí (Kamila Sedlářová s pusou sešpulenou do podoby hmyzích kusadel) je kvintesencí soudobé tzv. seriózní publicistiky, z jejíž předstírané vážnosti a intelektuálního rozhledu ve skutečnosti čpí bulvár a duchovní ubohost.
Divadelní Koule je velkou hereckou příležitostí pro Pavlu Tomicovou v hlavní roli. Nebyl to pro ni snadný úkol, táhne celé představení a neškobrtnout v takové sumě textu je malý zázrak. Atletická královna Milena je v jejím podání postava rozporná. Není to jenom monstrum, nýbrž i svým způsobem tragický osud, jehož semlela doba, člověk, jenž přes všechno „politické“ pokrytectví a pozérství neztratil schopnost empatie. Základ pro tuto interpretaci je už v textu, a kdyby Helena Fibingerová byla moudrá, ocenila by, že i v rozhlasové Kouli „vystupuje“ jako sice nejednoznačný, ale živý člověk. Nejvýraznějším sparing partnerem Tomicové – Mileny je Jiří Zapletal, půvabný už v zosobnění zpěváka Karla Hály, vzbuzující pak salvy smíchu v perfektní študýrce senilního moderátora, který nejprve ztrácí „niť rozhovoru“, posléze brýle a potom i tupé, až má nakonec holou lebku jako Karel Hála, jehož ztvárnil v úvodu představení.
Výchozí látku své divadelní inscenace Drábek označil jako rozhlasové anabolikum a téma dopingu vrcholových sportovců – o kterém se za normalizace cudně mlčelo a všichni o něm věděli – tvoří jeden z motivů i na divadle. A třeba při scéně se sportovkyní Jankou, s vousy jako Matuška, či při setkání obou, každé jinak zhuntovaných atletických legend, Mileny a Radmily (Zora Valchařová-Poulova propůjčující jí smutek Sfingy), běží každému jen trochu citlivějšímu divákovi mráz po zádech… To je ale jen jedna a řekl bych méně podstatná rovina inscenace. Divadelní Koule je především velké komediální balábile, velká legrace. O nás samotných. O tom, jací jsme byli tenkrát za normalizace a jací jsme právě teď. Dobové kulisy se změnily – a co my? My se přece rádi zasmějeme sami sobě, když sedíme v přítmí hlediště a na jevišti nás zpodobňují skvělí herci. Navíc tak přesvědčivě. A když ve finále inscenace přivádí na scénu Král Václav Klaun živého zpěváka Petra Kotvalda s pop normalizačním hitem, je to víc než efektní scénická – abych mluvil královým slovníkem – třešnička na dortu. Je to esence obsahu celé této hry. A Milenina „hláška“ – Mezi komunistama byli lidi zlí, ale i hajzlové. A tak je to i dneska – možná charakterizuje současnou společenskou atmosféru přesněji než leckterá sociologická studie.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – David Drábek: Koule. Režie David Drábek, scéna Marek Zákostelský, kostýmy Simona Rybáková. Česká premiéra 12. května 2012.
Komentáře k článku: Tenkrát jako dneska
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Tak jako existuje „klíčová literatura“,
je toto „klíčové divadlo“ – mnohé postavy mají předobraz v reálu.
Kdo je předobrazem postavy hrané tak sugestivně Z. Valchařovou? Domnívám se, že čtvrtkařka Jarmila Kratochvílová.
27.06.2012 (9.21), , Trvalý odkaz komentáře,