Divadelní noviny > Rozhovor

David Matásek: Slzy nejsou slabost a v divadle už vůbec ne

Díky svému otci scénografovi byl s divadelním světaběhem obeznámen už od dětství. Po konzervatoři si zvolil život kočovného herce, díky kterému se v těch těsně předsametových letech potkal s legendami českého divadla Janem Kačerem a Evaldem Schormem. Říká, že je dobré si hned v začátcích vyzkoušet volnou nohu, kde si svůj osud řídíte buď hladem, nebo vlastním názorem. Když v devadesátých letech získal angažmá v Národním divadle, brzy na něj dolehlo přesvědčení, že už všechno bude jen o kompromisech, a po čtyřech letech odešel. Sedm sezon v divadle Komedie zažíval pocit zrození něčeho nového. Do Národního se vrátil až ve vítězném týmu Michala Dočekala. David Matásek je herec se smyslem pro jemnou ironii a sympatický nadhled. V současné době patří ke stěžejním osobnostem Činohry Národního divadla, kterou již šestou sezonu vede Daniel Špinar. Od září ho můžeme ve Stavovském divadle vídat i v novince Stát jsem já v režii Jana Mikuláška.

Z PRAHY DO HRADCE A ZASE ZPÁTKY

Díky otci, který působil v Divadle Drak, jste dětství prožil v Hradci Králové.

Bylo mi už dvanáct let, když jsme se kvůli tátově práci do Hradce Králové přestěhovali. Tehdy šlo o velmi komunistické město, vždyť se mu dokonce přezdívalo Leningrad na Labi. Pamatuji si, že mě úplně fascinovalo, jak všude, ale opravdu všude svítí socialistické symboly. Jak se říkalo „rudá záře nad Kladnem“, tak tohle byla rudá záře nad Hradcem. Už z dálky od Poděbrad jste mohli vidět takovou polární záři toho komoušství. Z Prahy jsem byl navíc zvyklý na určitou anonymitu, ale v Hradci se všichni znali. Když jste tam udělal nějaký průšvih, tak se o něm hned vědělo. Naše rodina byla populární díky tátovi, ale také že se přistěhovala z Prahy. Navíc jsem tenkrát měl zlatý zub, tak jsem byl snadno identifikovatelný.

Jaké to bylo, mít nablízku tak tvůrčího otce, jednoho z nejznámějších českých scénografů a výtvarníků loutkářského oboru u nás?

Tenkrát jsem netušil, že se taky někdy budu zabývat divadlem, ale ani jsem nevěděl, že bych se mohl něčím takovým inspirovat. Vyrůstal jsem v prostředí, které bylo trošku hippie, ale také díky mezinárodním úspěchům Divadla Drak i trochu establishment. Doma se mluvilo vždycky naprosto otevřeně. V divadle jsem měl spoustu zábavných tetiček a strýčků, kteří mi přišli ohromně veselí, extrovertní a hluční. Půjčovali si mě jako radostnou samohrajku. Čím jsme se v tehdejší době snad nejvíce vymykali, bylo, že jsme doma neměli televizi. Rodiče se docela úspěšně bránili, abychom nezapluli do běžného koloritu doby. Až postupem času jsem zjistil, jaké mám v tomhle štěstí.

Jak přišlo rozhodnutí věnovat se divadlu?

Někdy v sedmé třídě mě naše češtinářka oslovila, že by bylo dobré, kdybych se účastnil recitační soutěže. V té době jsem se hlavně styděl, neboť puberta klepala hodně silně na dveře. Soutěž jsem vyhrál a další rok jsem se dostal do národního kola. Najednou jsem byl v deváté třídě a musel jsem se rozhodnout, zda chci studovat na knihkupce nebo zda půjdu ke zkouškám na brněnskou konzervatoř, protože z Hradce Králové jsme spádově patřili do Brna. Z brněnské konzervatoře mi napsali, že ten rok neotvírají hudebně dramatický ročník, a dostal jsem směrné číslo do Prahy. S přípravou k přijímačkám mi tenkrát velmi pomohl Vladimír Marek, vynikající herec Draku, který mě úplně jednoduše navedl na principy, jak se dají jednotlivé věci interpretovat, a na školu jsem se hladce dostal. Jen děda mi k tomu tehdy řekl: Uvědom si jednu věc, staneš se hercem a nebudeš moct říkat, co si myslíš! Na tohle se připrav.

Kdo z pedagogů byl pro vás na konzervatoři určující autoritou?

Vtipné bylo, že jak jsme doma neměli televizi, tak já jsem nikoho z hereckých pedagogů neznal. Když se mě někdo zeptal, kdo nás učí, tak jsem vyjmenovával a oni jen hlesli: Jé, tak ty máš tohohle, no tak ten je skvělý! Bylo to neuvěřitelné, jednodušší i složitější zároveň. Bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností byla paní profesorka Helena Lehká-Rejšková, což byla grossmanovská herečka, která hrála i v pár filmech Věry Chytilové.

Asi jste se rád z Hradce vrátil do Prahy.

Určitě! Překvapilo mě, jak s námi profesoři jednali. Naprostá oáza. Otvíraly se nám netušené obzory. Zdá se až neuvěřitelné, že za celou délku studia nepadlo žádné „soudruhu“. Učitelé nám vykali, v některých hodinách jsme dokonce mohli kouřit. V té době nepochopitelné a myslím, že dneska už je to opět nepochopitelné.

Vzpomenete na spolužáky?

Do třídy jsem chodil s Pavlem Křížem, Danem Kramešem, Míšou Dolinovou, později k nám přišel z různých kázeňsko-zdravotních důvodů Luboš Veselý a Ondra Vetchý. Vlastně jsme se prolnuli s ročníkem, který byl nad námi.

V BOUŘI I V ŘEZNICKÉ

Po absolvování konzervatoře v roce 1984 jste působil na volné noze. Jak se v předrevolučním čase žilo bez stálého angažmá?

Naším absolventským představením byl Obchodník s deštěm. Dost se nám povedlo a přišly díky tomu i zajímavé nabídky, ale já už jsem během studia začal spolupracovat s různými divadelními spolky. Zejména se Studiem Bouře, jež vzniklo spontánní aktivitou několika profesionálních divadelníků kolem Jana Kačera a Evalda Schorma, kteří usilovali o sebevyjádření mimo oficiální scény, kde pro ně z politických důvodů nebylo místo.

I když nešlo o jednoduchou dobu, tak pro utváření uměleckých a profesních základů začínajícího herce vám musela Bouře poskytnout mimořádné zkušenosti.

V té době jsem měl strašně rád Divadlo Na zábradlí a díky tomu jsem inscenace, a tedy způsob vidění Evalda Schorma znal. Byl jsem do toho velký blázen! Když jsme ve Studiu Bouře začali spolupracovat, měl jsem v sobě veliký ostych. Nedokázal jsem se úplně otevřít a trvalo mi celkem dlouho, než jsem se překonal. Kdybych přišel pod ruku někomu razantnějšímu, méně laskavému a trpělivému, než byli Kačer se Schormem, tak by se asi moje cesta odvíjela jiným směrem. Považuji za vynikající školu, že se také hrálo každý večer někde jinde. Z mého pohledu začít u kočovného divadla není vůbec marné. Dvacet představení měsíčně po různých malých divadlech a hezčích i ohavných kulturácích mělo něco do sebe. Studio Bouře vedl Radan Rusev a mezi herci byli například Pavel Havránek, Vladimír Kudla, Lucie Žulová či Táňa Fišerová. Nešlo o alternativní divadlo, naopak rušilo hranice mezi kamenným a studiovým divadlem už i tím, že s námi často hráli významní herečtí hosté jako Jiří Adamíra, Jan Hartl nebo Jan Vlasák. Líbilo se mi, že Kačerovi šlo v inscenacích o morální apel.

Generační divadlo vás nelákalo?

Jako ročník jsme při sobě po skončení konzervatoře moc nedrželi, dost jsme se rozběhli do světa, nic jsme společně už neplánovali. Byl jsem rád, že parta kolem Studia Bouře mě mezi sebe přijala jako mladého zobáka, kterému dávali takovou tu správnou čočku, aby si uvědomil, zda chce divadlo opravdu dělat. A k tomu jsem ještě spolupracoval s Divadlem v Řeznické. Se zvláštním uskupením lidí, kteří politicky trochu mohli a trochu nemohli, kolem Rubínu, kolem Zdeňka Potužila, Janka Uhrina a Lucie Bělohradské.

Z NÁRODNÍHO PŘES KOMEDII ZPĚT DO NÁRODNÍHO

V roce 1991 jste se poprvé stal členem Činohry Národního divadla.

Přišel jsem s porevoluční garniturou. Příchod ze sklepních prostor do zlatých portálů! Jenže já jsem byl docela přidrzlý, tak jsem si nějaké tlaky, pokud vůbec byly, nepřipouštěl. Co mě překvapilo, byla ta obrovská mašinerie velikého vícesouborového divadla.

S kým jste v té době v Národním divadle spolupracoval?

Osud někdy věci řídí celkem nečekaně. Za symbolické považuji, že jsem mohl po nástupu do Národního divadla opět spolupracovat s Janem Kačerem. Každé setkání s jeho vysokou profesionalitou bylo poučné. Ale také mě zaujali lidé, kteří v Národním napomáhají vzniku inscenací tak skvěle, jako je hlasová pedagožka a lektorka paní profesorka Zdena Palková. Začala v Národním divadle působit od roku 1991, kdy jsem tam přišel poprvé, a s malou přestávkou je tam až dodneška. Obracíme se na ni ve stavu největší nouze. Čtrnáct dní před premiérou s ní horečnatě konzultujeme text a jeho výslovnost. Tím, že zná představu režiséra i slabiny herců, dokáže text skvěle rozebrat i z jiných úhlů, než by vás třeba napadlo. Spolupráce s ní byl i jeden z nejvýraznějších profesních impulzů, které jsem dostal při svých začátcích v Národním divadle.

V roce 1995 jste z Národního divadla odešel a působil jste sedm let v divadle Komedie. V období, kdy tam režisér Michal Dočekal jako umělecký šéf utvářel jeho progresivní podobu. Jak na tohle období vzpomínáte?

Michal Dočekal v roce 1994 hostoval v Divadle Kolowrat, které tehdy bylo komorní scénou Národního divadla. Dělal tam českou premiéru Vyhnanců od Jamese Joyce. Šlo o jiný přístup v uvažování nad inscenačními postupy, to bylo pro mě velmi zajímavé. Právě v té době Michal s Janem Nebeským vyhráli konkurz na divadlo Komedie. Tím pádem zakládali nový soubor a vyzvali mě, jestli chci jít s nimi.

Jaké inscenace byste ze svého působení v Komedii jmenoval jako zásadní?

Dočekalovy inscenace Tří sester, Krále Leara a určitě tu poslední, kterou byla Tragická historie doktora Fausta od Christophera Marlowa, jež se hrála v katakombách Vyšehradu. David Prachař jako Faust a já jsem si zahrál Mefista. Představení se odehrávalo v prostoru vyšehradských kasemat a bylo úspěšné nejen u publika, ale získalo i Cenu Alfréda Radoka a Cenu Divadelních novin. Šlo o důstojné zakončení naší éry v divadle Komedie. Michal Dočekal vyhrál se svým projektem konkurz na místo šéfa Činohry Národního divadla a já jsem se po sedmi letech přesunul zpět do zlaté kapličky.

Ovšem situace byla asi úplně jiná, když jste se tentokrát vracel ve vítězném týmu Michala Dočekala.

Michala jsme následovali z Komedie spolu se Sašou Rašilovem, Janem Dolanským a Davidem Prachařem. Musím říct, že šlo o návrat do jiného Národního divadla, než jsem před sedmi lety opouštěl. Už jsem nebyl ten sklepní umělec. Už jsme s kluky mohli být sebevědomější, protože někteří ze souboru ty naše inscenace z Komedie znali a věděli o jejich kvalitách. V kuřárně či rekvizitárně se pak s vámi mluví trochu jinak.

Které inscenace z tohoto období byste zmínil?

Nemohu zapomenout na představení Toma Stopparda Arkádie, které dělal v roce 2006 ve Stavovském divadle Radovan Lipus. Arkádii jsme předtím hráli v české premiéře v divadle Komedie za osobní účasti Stopparda. Tato chytrá famózní hra vypovídá hodně o staré dobré Anglii, ale také o našem novém divokém světě. Určitě musím zmínit i dokudrama Enron britské autorky Lucy Prebble, které s námi vytvořil Michal Dočekal v roce 2012. V té hře jde o zachycení způsobu, jakým se z úspěšné energetické společnosti Enron stala zkrachovalá firma s miliardovými dluhy, jejíž pád v roce 2001 předznamenal světovou finanční krizi. Při přípravě inscenace jsem se musel hodně věcí naučit a pochopit. Nemůžete hrát žraloka, když neumíte plavat. Téma mě absolutně přesahovalo. Dokonce jsem si začal kupovat Hospodářské noviny, ale důležitá pomoc k nám přišla až od mého kamaráda Tomáše Michálka, který pracoval v té Okurce v bankovní části Londýna. Během explikace nám o tomhle finančním impériu i leccos prozradil. Myslím, že se naše informovanost potom odrazila i v samotné inscenaci. A ještě z toho období mnohdy vzpomínám na Beckettovo Čekání na Godota, kterým jsme se vraceli na Novou scénu. Když budu hodně upřímný, tak řeknu, že tam jsem narazil na svůj mentální herecký strop.

Jak se projevuje náraz do mentálního stropu?

Úplný konec! Tma. Nehoda, jako když vám bouchne airbag. Takové ostré pískání v uších a vy víte, že o tom už nemůžete přemýšlet, protože už je toho moc! Co mi pomohlo, bylo, že jsme hráli v tvůrčí konstelaci s Davidem Prachařem, Ondrou Pavelkou a Janem Kačerem. O Čekání na Godota se mi dodneška zdají všelijaké sny a přitom o divadle se mi běžně nezdává. Nejsem takový, že bych vzpomínal na nějaké repliky, a tady se mi kolikrát v různých nepředvídatelných situacích vybaví. No, krása!

S Danielem Špinarem se toho hodně změnilo.

Dan Špinar o to nestojí a myslím, že si ani nezaslouží, abych mu dělal advokáta. Chci k tomu alespoň uvést, že činohru v Národním divadle posunul dopředu a směrem, kde dneska světové scény jsou. Kdo sleduje vývoj divadla, tak ví, že třeba National Theatre v Londýně hraje Cyrana z Bergeracu bez dlouhého nosu a v rytmu rapu. Tím dokazují, že není potřeba se opírat o staré šablony a stereotypy, že v nich v jednadvacátém století už žádné poselství nevězí. Jestli máte nějaká očekávání a nechcete být zklamaní, tak nechoďte do divadla a pusťte si svůj oblíbený film v televizi, tam jsou ty vtipy, kdy přesně víte, že se máte zasmát, a nemusíte se vystavovat překvapení. Špinar překvapivý je.

Patříte momentálně mezi nejvíce obsazované herce.

Opravdu si nestěžuji… Úkoly jsou hodně zajímavé, a ač si to třeba někteří kolegové nemyslí, mám i opodstatněný dojem, že naši dramaturgové a režiséři s námi mají zajímavé dlouhodobější plány.

Již tři sezony je kmenovým režisérem Činohry Národního divadla Jan Frič. Jak se vám s ním spolupracuje?

Friky je skvělý, šíleně chytrý a mě chytří režiséři baví, protože když vás má někdo vést temným lesem, tak se v tom lese musí orientovat. A Friky se orientuje zatraceně dobře. Jestli mi na něm něco vadí, tak jeho sarkasmus. Takový ten přepálený. Jsem přitom známý cynik, miluji cynický humor, čím černější, tím lépe! Ale od Honzy Friče bych chtěl někdy cítit opravdový tlak, ne jenom ten jízlivý. Je jasné, že jako žák Jana Nebeského svůj sarkasmus dotáhl do úplné dokonalosti. Myslím si, že jde o problém dnešních třicátníků, čtyřicátníků. Zjistil jsem, že děcka, která nyní začala chodit do divadla, už tohle nechtějí. Neberou ani můj cynismus a ten sarkasmus, to zlé, už vůbec ne. Jde i malinko o problém našeho současného směřování. Že jsme zbytečně formální a bojíme se dotknout vnitřností. Ne v tom neonovém či plyšovém srdci, ale v tom opravdovém. S přibývajícím věkem pochopíte, že slzy nejsou slabost a v divadle už vůbec ne. Divadlo je pořád živé, protože překonává veškeré ekonomické a společenské nástrahy a pořád umí v lidech vzbuzovat bezprostřední emoce a kolektivní zážitky. V případě, že si vnímavost k emocím nedopřejeme, o něco důležitého se ochudíme.

Jan Frič režíroval váš současný divadelní hit, který pojednává o blížícím se konci světa a stárnutí. Návštěva Emila Hakla je půl roku dopředu beznadějně vyprodaná.

Pokusili jsme se udělat takový trik, který zafungoval. Značně jsme omezili počet diváků na velikost Dejvického divadla. S Davidem Prachařem, Ondrou Pavelkou a Sašou Rašilovem máme tuhle inscenaci hodně rádi. Jde o jedno z představení, které bych zvolil, když mi někdo řekne, tak na co bys mě pozval.

Ve Stavovském divadle se během září konečně odehraje díky pandemii odložená premiéra hry Stát jsem já, kterou napsal francouzský herec a režisér Vincent Macaigne.

Postapokalyptická hra, která se až neuvěřitelně potkala s tím, co se začalo dít po vypuknutí koronavirové krize. Předpremiéra se odehrála na začátku března už jen pro sto diváků. Představte si, že na začátku se dezinfikuje jeviště, ale když jsme zkoušeli, tak jsme ještě vůbec netušili, že se za pár týdnů potkáme s realitou. Myslím, že v životě herce se něco takového může stát jenom párkrát.

O čem se hraje?

Spíše než o klasické drama jde o výsměch populismu, hlouposti a naivitě. Absurdní drama, kde se střídají žánry. Poprvé jsem spolupracoval s režisérem Janem Mikuláškem. Sám nám říkal, že si plnokrevnou extrovertní hru vzal introvert z Moravy. Naráželi jsme do zdí skoro až do té předpremiéry, ale nečekaná shoda okolností s realitou nakonec zázračně zafungovala a vyloupla se v neuvěřitelně aktuální inscenaci.

SRDCOVKY

Ve spolupráci s Vladimírem Lukešem jste v roce 2001 pro Divadlo v Řeznické připravili na motivy románu Johna Fowlese divadelní thriller Sběratel. Do příběhu o únosu mladé dívky rozehrávajícího bolestné téma upírání svobody jste se obsadil spolu s Lindou Rybovou. To byl pro vás asi dost důležitý projekt.

Než jsem se do Sběratele pustil, netušil jsem, že knížka je tak hodně populární, naivně jsem si myslel, že jde o okrajovou literaturu. Nenapadlo mě zkoumat, jestli už je román zdramatizovaný, a s Vláďou jsme napsali scénář. Oslovil jsem několik režisérů. Když jsem jim začal vyprávět, proč mě tenhle příběh zajímá, shodně mi řekli, ať si ho zrežíruji sám. Při samotné realizaci jsem měl velkého pomocníka ve svém tátovi, který dělal scénografii. Chtěl jsem, aby inscenace byla obrazivá, aby nešlo jen o krutost. Právě s tím mi táta hodně pomohl. Jsem moc rád, že jsme se mohli potkat jako partneři, kdy jsem nebyl jen herec a on nebyl jen scénograf. Nad Sběratelem jsme strávili krásný tvůrčí čas, spoustu věcí jsme si vyzkoušeli a řekli. Právě kvůli tátovi na tuhle práci rád vzpomínám.

V současné době spolupracujete s Komorním divadlem Kalich a s Divadlem Verze.

Kalich se děje především kvůli Petře Špalkové, která mi na divadle moc chybí. Když zavolala, že bychom spolu mohli nastudovat hru britského autora Donalda Churchilla Chvilková slabost, moc jsem neváhal.

A co se týká Divadla Verze, založily ho před pěti lety Linda Rybová s Janou Janěkovou. Jsem tam stálým hostem a hraji ve dvou inscenacích. Zrovna teď se v Praze přesouváme do Divadla v Celetné, ale stěžejní hraní je po zájezdech.

Asi i pro vás platí, že nejdůležitější je, s kým budete hrát a na inscenaci spolupracovat.

Vždycky jde o první věc, která mne zajímá, ale na druhou stranu jsem už také zjistil, že jde o trochu přeceňované kritérium. Protože jsou produkce, které se snaží sesbírat ty nejpopulárnější herce z pražských divadel, získat nejlepšího režiséra a vybrat osvědčenou hru od Shakespeara a k tomu všem řeknou: Pojďte, uděláme událost! A už nikomu nepoví, jaká hořkost z toho jde, když věci dohromady nesklapnou. Divadelní imaginace buď je, nebo není. Přitom můžete potkat někoho, o kom jste jen tak okrajově slyšeli, a podaří se vám skvělá spolupráce. Myslím, že právě taková nová setkání nás mohou posouvat výš a výš.

Ten, kterého chcete mít v týmu…

David prý říkal, že si nemám brát servítky! Tak nevím, co si představuje, že napíšu. Letmo jsem ho zaregistrovala, když byl poprvé v angažmá v Národním divadle. Jako přísná studentka DAMU jsem si řekla: Takový hřmotný chlapík, co s tím bude dělat? a nijak zvlášť se o něj nezajímala, na můj vkus vypadal prostě příliš zdravě a duševně normálně. Že jsem nebyla sama, kdo si to tehdy myslel, dokládá výčet jeho tehdejších rolí. Ale upřímně, Národní divadlo tenkrát nefigurovalo na čelných místech hitparády a David se správně rozhodl popojet.

Naopak Komedie pod vedením Michala Dočekala patřila k divadlům, která ukazovala jistou cestu z devadesátkového úhoru, a Davida už si tam i mladí nekompromisní všimnout museli, i když ještě pořád trochu moc šlapal do pedálů, ať už jako Ten, který dostává políčky, nebo jako Petruchio. Tehdy jsem si už ale neříkala, co s tím bude dělat, ale jestli v něm režiséři uvidí víc než toho hřmotného chlapíka. Pravda je, že David jim vždycky vycházel naproti a svoje hranice posouval sám. Třeba tím, že si vydupal ze země „svého“ Sběratele v Řeznické, David je tvrdohlavý. Ke šťastnému propojení došlo v magickém Dočekalově Faustovi ve vyšehradské Gorlici, kde si David zahrál Mefistofela.

To už jsme oba pomalu mířili do Národního, kde jsme se konečně víc seznámili, byť společných inscenací za sebou tolik nemáme. Ale dvě z nich byly důležité, Čekání na Godota a Enron, obě režíroval Michal Dočekal. Davidův Estragon byl kvintesencí všech nejlepších kamarádů, které kdy v životě hrál, a zúročením toho, co společně kdy prožili s Davidem Prachařem i Michalem Dočekalem v Komedii a jinde. Byla to inscenace, která měla vnitřní smysl pro celý inscenační tým včetně Ondry Pavelky a Jana Kačera, který se s rozkoší a nadhledem nechal v roli Luckyho týrat od těch, jimž byl kdysi vzorem nebo učitelem nebo obojím. Byla to taková „sklepní“ inscenace na Nové scéně Národního divadla. Brzy potom následoval Enron, s hlavní rolí Jeffa Skillinga David myslím svedl velký zápas. Jako se v Čekání na Godota něco završovalo, tak v Enronu David myslím hledal – a podle mě našel – cestu, kudy a jak dál. Ta role se vzpírala i David se jí vzpíral, nejsou mu vlastní postavy hadů v oblecích, a byla skvělá ta zkouška, na které se Jeff i David potkali.

Při zkoušení Čekání na Godota jsem přemýšlela, proč je vlastně David často obsazovaný do rolí nejlepších kamarádů. Je to reziduum jeho filmové minulosti? Ale není to tak. David prostě je nejlepší kamarád. Je to člověk, kterého chcete mít v týmu. Nekecá a maká. Míč donese vždycky tam, kde ho potřebujete mít, ať už je jeho úkolem přihrát, vystřelit na bránu, nebo urazit soupeřovi hlavu. A při zkoušení Enronu jsem si zase říkala, že je něco, co by se David měl od Jeffa naučit – myslet víc na sebe.

LENKA HAVLÍKOVÁ, ředitelka Divadla X10

• Autor: Vladan Drvota
• Publikováno: 14. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: David Matásek: Slzy nejsou slabost a v divadle už vůbec ne

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ