Divadelní noviny > Zahraničí

David Yazbek: Budu si psát a říkat, co chci!

Ve světě současného muzikálu se newyorský hudebník, skladatel, textař a scenárista David Yazbek (*1961) nedá zaškatulkovat. Vystudoval soukromou Brown university na Rhode Islandu, působil jako scenárista (dokonce získal Emmy!), v pop-music si vyzkoušel řadu úloh, od muzikantské přes producentskou až po sólovou kariéru a vlastní desky.

K hudebnímu divadlu se dostal shodou náhod v roce 2000, kdy na Broadwayi (Eugene O’Neill Theatre, prem. 26. 11. 2000) uvedli jeho muzikál The Full Monty (Donaha!). Byla to sezona, ve které Producenti Mela Brookse získali rekordních 12 cen Tony. Full Monty byl „ten druhý“ muzikál, který zůstal ve stínu. Na druhou stranu dokázal, že i konzervativnímu publiku Broadwaye se může líbit současně znějící a přitom poměrně rafinovaný mix popu, rocku a jazzu. David Yazbek od té doby píše muzikály zcela po svém. Během poslední dekády uvedl na Broadwayi další dva tituly – komedii Dirty Rotten Scoundrels (Špinaví prohnilí lumpové) a muzikálovou adaptaci slavného Almódovarova filmu Ženy na pokraji nervového zhroucení. Jeho rukopis je lehce rozpoznatelnou kombinací eklektického rocku a chytrých, přitom chytlavých a ironických textů. Nejlépe bychom jej mohli diagnostikovat jako vzácný případ Homo Artificiosus, dovedného Všeumělce.

Na počátku našeho setkání stálo zajímavé zjištění. Zcela zoufalá show nezaměstnaných ocelářů Donaha! se za osm let od broadwayské premiéry dočkala v různých městech České republiky rovných deseti inscenací! Naposledy zařadilo tento muzikál do repertoáru Městské divadlo Brno. A to už byl pádný důvod požádat autora Davida Yazbeka o rozhovor. Na můj mail odpověděl: Jsem zrovna v Londýně, jestli chceš, přijeď.

Váš muzikál Donaha! byl uveden už v deseti českých divadlech. Tušil jste, že je tak úspěšný v malé zemi kdesi uprostřed Evropy?

Samozřejmě! Sleduju všechny licenční smlouvy a výpisy honorářů. A často jsem viděl: Česká republika. Toho si nešlo nevšimnout. Říkal jsem si: Pane jo, tam to tedy jede. Něco podobného se stalo i ve Skandinávii, ale rozhodně ne v takovém rozsahu jako u vás.

Čím to, že si muzikál našel publikum téměř všude na světě?

Možná proto, že vypráví o trablech, které jsou všude dost stejné. Známe je všichni. Navíc celý příběh mi přijde jako napínavý sportovní přenos. Dohromady se dá tým, na který by si nikdo nevsadil ani cent. Ale jeho členové mají chuť a sílu ten svůj životní mač urvat. Díváte se na ně a najednou zjišťujete, že jim vlastně fandíte.

Byl to váš první muzikál…

Vznikl velkou náhodou. Hrál jsem před mnoha lety v kapele s Adamem Guettelem (pozn. aut. renomovaný autor muzikálu Lights in the piazza). Jednoho dne za ním přišli muzikáloví producenti, kteří koupili práva oné filmové komedie a toužili z ní udělat muzikál. Chtěli to napsat trochu jinak, aby se to dalo hrát pro americké publikum. Adam neměl čas, ale okamžitě je odkázal na mě. Já se toho chytil a producentům se moje práce líbila. Takže jsme se dohodli velmi rychle. Když se potom muzikál objevil na Broadwayi, všichni nás plácali po ramenou a říkali: Konečně je tady někdo, kdo napsal muzikál s novou muzikou, a ještě je to hit! Produkce se hrála dva roky a fakt se to dalo považovat za úspěch. Současně s námi se ale na Broadwayi hráli ještě Producenti, a tak jsme v cenách Tony stejně ostrouhali.

Pak se ale váš muzikál hrál ve dvaceti zemích světa.

To ano. Dá se říct, že Donaha! se hraje po zeměkouli docela často. Viděl jsem různé produkce. Málokdo taky může říct, že se jeho muzikál hrál na Bermudách i na Islandu. Některé z těch show byly skvělé, jiné horší, tak už to bývá. Byl jsem se nedávno podívat v Turíně. Požádali mě, jestli bych jim nedovolil adaptovat příběh na místní poměry. Místo ocelárny v Buffalu je tam parta kluků, co ji propustí z typicky italský fabriky – Fiatu. Italsky jsem samozřejmě nerozuměl ani slovo, ale představení mělo u diváků obrovský úspěch. Trochu mi sice bylo divný, že se lidi smějí trochu jinde, než jsem zvyklý, a docela mě překvapilo, kolik italských slabik se vejde na tu původní anglickou. To mě úplně nenadchlo. Ale jinak to bylo skvělé…

Co jste víc? Autor muzikálů, nebo muzikant?

Nikdy jsem netušil, že se dostanu do muzikálové branže. Přijde mi to zvláštní i teď, když se muzikálem živím víc než deset let. Jsem muzikant, co každý měsíc hraje s kapelou, pořád točím desky a produkuju i jiné. Kdysi jsem docela hodně pracoval pro televizi. Psal jsem skeče a vymýšlel fóry. Ale vždycky mě víc bavila muzika. A Broadway tohle vše ideálně propojuje. Asi se to mělo stát. V hudební branži teď už není téměř žádný byznys. Na deskách nic nevyděláte, a člověk musí z něčeho žít. Měl jsem pár nabídek psát muziku pro film, ale to bych se musel odstěhovat do Los Angeles, a to nechci. Takže teď, v téhle době, je muzikantská svoboda pryč a hudební divadlo je pro řadu z nás to nejlepší a vlastně jediné místo, kde můžeme vydělávat a tvořit. Ale pořád jsem muzikant, nejvíc miluju živé koncerty.

Vy stále ještě vystupujete?

Ano, sobecky si užívám toho, že můžu hrát s takovou kapelou, jako je ta moje. Hraju s nimi docela často. Většinou dáme dohromady to, co jsme už nahráli a vydali v minulých letech. Teď k tomu přidávám písničky, které jsem napsal pro Ženy na pokraji nervového zhroucení. Je to možná trochu sentimentální, ale živě vystupovat právě s takovou muzikou mě ohromně baví.

Máte vůbec rád muzikál?

Jsou některé, u kterých nacházím inspiraci, co se týká muziky – ostatně jazz nebo rock se s muzikálem samozřejmě prolínaly vždycky. Takže mám rád muzikály Franka Loessera, hlavně Guys & Dolls, nebo Gershwinovu Porgy a Bess. To je možná jedna z pěti absolutně nejlepších amerických kompozic všech dob a všech žánrů. A taky Sweeney Todd Stephena Sondheima. Skvělá hudba i příběh, krásné divadlo.

A jsou nějaké tituly, které naopak rád nemáte?

Pohybuju se kolem muzikálu, a tak by nebylo fér takhle veřejně kolegy kritizovat – ostatně Stephen Sondheim říkal: I kdybych něco udělal špatně, neříkejte mi to, hlavně ne hned večer. Já to nepotřebuju, vím to nejlíp sám. Já jen potřebuju vědět, že jste přišli za mnou a chcete se podívat na moji práci. Až přijde čas a bude na to síla a chuť, můžeme si popovídat, proč to či ono není skvělé. Ale abych se vrátil k vaší otázce. Hodně lidí má pocit, že na muzikálech je všechno špatně. Mají pocit, že jeho tradice – a americký muzikál je přece krásná umělecká forma – jde do háje. Ale já si myslím, že spíš platí to, co jinde – že 95 % jakéhokoli umění v jakékoli disciplíně je sračka, 3 % je OK a jen 2 % opravdu za něco stojí.

Říkal jste, že muzikál je svébytná americká disciplína. Myslíte, že mimo USA nemohou vzniknout kvalitní muzikály?

Když jsem byl na univerzitě, tak jsme tam dělali v rámci normálního studia taky pár divadelních inscenací, a jeden muzikál jsem dokonce napsal. John Kander mi dal několik mistrovských lekcí, které mě přiměly dívat se do světa bez typických amerických klapek na očích. Všude na světě se dá dělat skvělé hudební divadlo, samozřejmě i muzikál.

Sedíme v Londýně, kam jste přijel kvůli svému muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení. Na Broadwayi měl premiéru před třemi lety. Znamená to, že se bude inscenovat taky tady?

V Londýně jsme měli intenzivní týdenní workshop a na West End se chystáme příští rok. Máme úplně nový tým herců. Ale hlavní má práce tady spočívá v kompletním přepracování celého muzikálu. Taková chirurgická operace, kdy řežeme a šijeme. Mám dost času všechno promyslet, přestříhat, proházet, seškrtat a upravovat. Když jsme připravovali premiéru v New Yorku, tolik času nebylo a bylo to myslím znát. Výsledek nebyl úplně takový, jaký jsme chtěli. Bartlett Sher, který muzikál inscenoval v New Yorku, pracuje se mnou na nové verzi i tady. Je to skvělý režisér, nejlepší, jakého jsem si mohl přát. Má už Tony Award a pracuje i pro Metropolitní. Je zvyklý zkoušet s činoherci i operními zpěváky. Je to zkušený režisér, který se nebojí měnit třeba i celé pasáže, které nefungovaly.

To, že se již napsaný a na Broadwayi inscenovaný muzikál mění, je obvyklé?

Je to úplně normální. Od prvního scénického uvedení až po premiéru toho posledního uplyne hodně času, a tak není divu, že je třeba reagovat.

Máte v plánu uvést na Broadwayi něco nového?

Teď se na pár měsíců stěhuju do Evropy. Kromě Žen na pokraji nervového zhroucení bych chtěl v Londýně uvést Dirty Rotten Scoundrels. Hráli se, pokud vím, i u vás (pozn. aut. v plzeňském DJKT pod názvem Prodavači snů), ale v Londýně ještě ne. Uvažuju o Geoffrey Rushovi do hlavní role. To by se mi líbilo.

Vaše muzikály používají někdy hodně drsný slovník. Tlačil vás někdy producent, abyste „ubral plyn“?

Někdy se něco takového stává. Byl jsem párkrát dotázán, jestli můžu drobně poupravit některé významy. Občas se ty písničky zpívají třeba v kostele nebo někde, kde se to vážně nehodí. Téměř vždycky s tím souhlasím, pokud to zrovna nezkazí pointu. Mám děti, takže tomu rozumím. Rozhodně ale nikdy nezměním nic, co se týká politiky a politiků. V Dirty Rotten Scoundrels je vtip o Georgi Bushovi. No a já samozřejmě slyšel, že se to nelíbí v republikánském San Diegu (pozn. aut. zdejší divadla Old Globe a La Jolla hrají Yazbekovy muzikály tradičně ještě před uvedením na Broadwayi). Moje odpověď zněla: Vyserte si… Já si budu říkat a psát, co chci. Ale od doby, co se na Broadwayi hraje Kniha Mormonova (satirický muzikál tvůrců filmu South Park – pozn. aut.), je všechno jinak. Zpívá se v něm: Do píči s pánem Bohem… Dál už se dá zajít jen těžko. Ale já nejsem jako kluci, co píšou South Park (a Knihu Mormonovu). Tuhle rukavici nezvednu, a ani nechci.

Nepřijedete někdy do České republiky?

Určitě rád. A když to bude i s mou kapelou, o to raději. Klidně si rád zahraju třeba v divadle po nějakém muzikálu, kde diváci zůstanou a počkají si na náš koncert.

rozhovor vznikl za podpory Musical-media ČR

• Autor: Patrick Fridrichovský
• Publikováno: 27. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: David Yazbek: Budu si psát a říkat, co chci!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ