Divadelní noviny > Zahraničí

DDP v cizích službách (III) – Hannover

Hannoverská zastávka seriálu „cesty za Pařízkem“ je v lecčems výjimečná: v první řadě je čerstvá, neboť Marie Stuartovna měla v hannoverské činohře premiéru letos 7. února. A za druhé jednorázová, protože Pařízek si zakládá na kontinuální práci s herci a souborem. Většina divadel, s nimiž v Německu a Švýcarsku navázal významnější spolupráci, uvedla vícero jeho titulů: Curych, Hamburk, Kolín nad Rýnem. Marie Stuartovna by měla – přinejmenším na několik nejbližších sezon – zůstat osamělá.

Přiznejme si, že do Hannoveru člověk na výlet jen tak nevyrazí, spíše si tu udělá krátkou zastávku, pokud zrovna projíždí (Hannover je celkem zásadní dopravní uzel). A pokud už míří rovnou sem, je to za byznysem nebo na veletrh. Jako každé bohaté a velké město má Hannover své výstavní čtvrti – ve Waldhausenu jsou dnes jen pár metrů od sebe sousedy bývalý spolkový kancléř Gerhard Schröder a německý exprezident Christian Wulff, kteří oba sídlili svého času v Hannoveru úředně jako premiéři Dolního Saska. Pro přibyvšího cestujícího je zásadní, kterým směrem z nádraží se vydá. Může spatřit upravené a rušné náměstí, honosné a opravené paláce, jezdeckou sochu kurfiřta Ernsta Augusta a výlohy obchodů. Pár ulic, než se dolnosaská metropole ponoří zas do provozní šedi. Odvrácená strana města je k navštívení z druhé strany nádraží: kdo se vymotá ze spleti podchodů a dálničních nadjezdů, prochází kolem prázdných výloh, zanedbaných domů, toho horšího z architektury sedmdesátých a osmdesátých let, ale také kolem heren, bordelů a poněkud omšelých diskoték.

Schauspiel Hannover (Hannoverská činohra) je součástí „eseróčka“ Niedersachsisches Staatstheater Hannover (Dolnosaské státní divadlo Hannover) ovládaného spolkovou zemí. Patří pod něj i samostatná Státní opera. Činohra má k dispozici pět různě velkých scén, ta hlavní sídlí v omšelé boční ulici v centru, jíž projíždí tramvaj: bílá fasáda domu vypadá jako vstup do parkoviště a pochází z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na první pohled upomíná na architektonickou tvorbu stejných let u nás a nevzbuzuje mnoho důvěry. Uvnitř je to ale jiná káva: obří prostor foyer, umocněný systémem víceúrovňových schodišť, budí dojem mnohonásobně většího kulturního komplexu. Autorem stavby je švýcarský architekt Claude Paillard, který se na divadla specializoval – navrhl třeba divadlo v St. Gallenu nebo přestavbu a rozšíření budovy Opery v Curychu. Paillardova divadelní budova v Hannoveru byla otevřena v roce 1992.

Směr Theatertreffen

Od roku 2009 je intendantem činohry Lars-Ole Walburg, pracují tu např. Rimini Protokoll nebo Tom Kühnel. Atlas odlehlých ostrovů Judith Schalanské v režii Thoma Luze byl letos pozván na prestižní Berliner Theatertreffen. Téhož vyznamenání se dostalo Pařízkově inscenaci hry Wolframa Lotze Směšné temnoty ve vídeňském Akademietheateru. Protože výběr Theater­treffen byl oznámen právě počátkem února, odehrávala se premiéra v hrdé a slavnostní atmosféře.

Pařízek ohledně úspěchu Směšné temnoty poznamenal (v rozhovoru pro Český rozhlas, který právě v Hannoveru pořídil kolega Martin Macháček): Spousta divadel se mi teď ozývá, že mne vlastně vždycky chtěli pozvat. A dodal: Ptají se, jestli právě teď nemám chuť u nich něco v příští sezoně udělat, což je nemyslitelné, protože do konce sezony 2017/2018 jsem slíbil nějakých dvanáct režií. To jsou téměř čtyři inscenace za sezonu, tolik jsem jich nikdy neudělal a víc dělat nemohu a nechci.

Navenek na sobě Pařízek nenechával, jak je jeho zvykem, nic znát; to Hannoverští oslavovali své pozvání s daleko větším nadšením.

V tomhle městě bych teda dva měsíce strávit nechtěl, pomyslím si po prvním kontaktu s Hannoverem a během premiérového večera také několikrát opakuji každému, kdo je ochoten mě poslouchat. Pařízek později odvětí: Ani já už ne. Jeho klíčovým spojencem v hannoverské inscenaci Marie Stuartovny je dvorní herec Markus John, člen souboru Deutsches Schauspielhaus v Hamburku, který už s Pařízkem spolupracoval vícekrát. V Pařízkově režii byl Dantonem v Dantonově smrti (protihráčem coby Robespierre mu tehdy byl Lukas Holz­hausen, pozdější Gatenbein z Pařízkovy curyšské inscenace Frischovy předlohy) či titulním Götzem z Berlichingenu. Tady Markus John hostuje jako Leicester.

Z okna foyer je vidět do vnitrobloku, kde kdysi herci Divadla Komedie při hostování se Světanápravcem zapálili koberec (a zdaleka nejen to; Hannover má tedy v dějinách Pražského komorního divadla mytický přízvuk). Po letech se sem Pařízek vrátil coby režisér Schillerovy Marie Stuartovny. Na Schillera je, podobně jako na Kleista, expert – v Kolíně nad Rýnem uvedl jeho Loupežníky, v Curychu Viléma Tella, v Hamburku Úklady a lásku. Vlastně je s podivem, že na Marii Stuartovnu došlo až teď.

Pařízek a klasika

S německou klasikou Pařízek pracuje zhruba stejně dlouho, jako v Praze dováděl s Wernerem Schwabem či Thomasem Bernhardem; pro české uši zní spojení Pařízek a Schiller, Goethe nebo Kleist pořád poněkud paradoxně. Ale je to logické: texty domácích klasiků u Němců stále rezonují – nejen v Pařízkových inscenacích – jako příspěvek do debaty o současnosti. Pokud bychom vůbec přijali, že česká literatura má nějakou klasiku, těžko bychom si dovedli představit, že soustavná práce s ní dokáže vzbudit celospolečenskou debatu (teď nemám na mysli jednorázový skandál ve stylu „co si to dovolujete dělat s Babičkou“). On taky Tyl nebo Němcová holt nejsou Schiller nebo Goethe. Snad jedině Švejk je příkladem takového díla, ne náhodou je občas prohlašován za jediný český román. A zrovna tak není náhodou, že právě kolem Švejka Pařízek delší dobu kroužil. K jeho uvedení na jevišti Divadla Komedie před několika lety nakonec nedošlo, premiéru má mezinárodní koprodukce letos v červnu ve Vídni: na Wiener Festwochen.

Je nasnadě, že takový ohlas by v Česku nevzbudily ani inscenace her Schillera nebo Kleista; ale to, že právě v Komedii tak výborně zafungovaly texty soudobých rakouských autorů – Bernharda, Jelinekové, Handkeho či Schwaba, je taky logické. I proto, že Česko a Rakousko jsou vlastně jedna země a jeden národ. Jen si to neradi připouštíme.

Politická Stuartovna

Zpět do Dolního Saska: Pařízek text Marie Stuartovny pro hannoverské účely seškrtal na pouhé čtyři(!) postavy. Dvě královny, Marii a Alžbětu, doplňují dva pobočníci/našeptávači/milenci – Leicester a Mortimer. Víc nic. Jako vždy holá scéna, uzavřená dřevěnými stěnami. Nechybí popové hity, rozdávání piva do publika či roztleskávání diváků, samozřejmé je pohrávání si s nahotou a křiklavá prezentace samotné divadelnosti: obě královny jsou tentokrát přiznaně herečkami, které si za svými šatními stolky připravují make-up. Když ho Alžběta (Beatrice Frey) po delších přípravách dokončí, stává se živou parodií ikonického zobrazování Alžběty I. na obrazech i ve filmech.

Nejde o pouhé rozehrávání fórů z režisérovy torničky a oprašování trademarkových postupů z repertoáru. Marii Stuartovnu čte Pařízek v souladu s předlohou daleko političtěji, než je zvykem v českém divadle. Hannoverská inscenace je hrou s mocí a o moc, kde má neustále navrch někdo jiný. Je to hra doslova o všechno – se ztrátou moci přichází i ztráta života. Tento rozměr dnešní politice (bohužel) poněkud chybí, nicméně Pařízek staví přesvědčivé paralely s moderními dějinami, zejména s politikou německou od sedmdesátých let dál.

Samotné rozestavění postav (dva muži, dvě ženy), jakož i milostné podtóny přítomné v Schillerově textu, dávají navíc možnost rozehrávat četné paralely mezi mocenským a erotickým zápolením, respektive opět potvrdit, že moc bývá nejsilnějším afrodiziakem. V inscenaci je erotické napětí přítomno neustále, občas vyhřezne na povrch explicitně – i sexuální scéna má ovšem v Pařízkově podání shazující, ironickou pointu.

Mocenská čtyřhra na hannoverském jevišti dává vyniknout především Markusi Johnovi, nejen v čirých exhibicích typu navléknutí spadlých kalhot bez pomoci rukou (pouze třením o stěnu) či „nadsameckém“ politicko-erotickém řečnění. Robustním herectvím a proměnlivým vztahem ke všem třem ostatním partnerům – a ke čtvrtému, jímž je ve vysoce interaktivní inscenaci publikum – vytváří John plastické ztělesnění moci (a jejího rozkošnického využívání a zneužívání). Do zásadní interakce s publikem vstupuje ve své závěrečné mobilizaci také neobvykle mladá Marie Stuartovna (Sarah Frankeové v době pre­mié­ry ještě nebylo třicet let), když burcuje své (potenciální) příznivce mezi diváky. Poprava pak spočívá v tom, že sekyru do ruky dostane samotná Marie – ta pak demoluje dřevěnou scénu. To už je další Pařízkův leitmotiv. Ovšem působivý.

I v Hannoveru vyvolal Pařízkův přístup různorodé ohlasy. Od nadšených, přes zdvořile pozitivní až k záporným. Divadelníci se dočkali při závěrečné děkovačce vedle masivního potlesku i bučení. Postarší dáma v předních řadách vešla při téže příležitosti do hovoru přímo s režisérem. Z dálky to vypadalo jako rozhovor dvou starých známých, jak se ale ukázalo, dáma režisérovi se vší elegancí poměrně ostře spílala.

Vzato obecněji, zatímco pro českého recipienta je výrazná neobvyklá političnost a současné vyznění Pařízkových inscenací, německé recenze se chytají minimalistické scénografie a úspornosti v herectví i dalších gestech. To my už vnímáme jako součást režisérova vidění světa (i když mně už začíná chybět krychle, jež se dříve objevovala snad v každé druhé inscenaci); naopak ona političnost, jež přitom nemá okázalost plakátové agitace, s kterou si u nás politické divadlo často pleteme, je pro nás stále těžko stravitelným prvkem.

Abych se vrátil na začátek: do Hannoveru na výlet se ani příště jen tak nevydám. Ale do divadla bych si klidně zašel znovu.

• Autor: Vojtěch Varyš
• Publikováno: 27. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: DDP v cizích službách (III) – Hannover

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ