Divadelní noviny > Zahraničí

DDP v cizích službách (IV) – Vídeň

Náš seriál končí ve Vídni, což je logická volba – některá z měst, jež jsme navštívili, představují už minulost, zatímco Vídeň je současností a nejspíš také blízkou budoucností divadelní kariéry Dušana D. Pařízka. Jedenáctého června má na Wiener Festwochen premiéru jeho Kauza Schwejk / Der Fall Švejk.

Vídeň, na rozdíl od některých předchozích destinací, není nikterak neobvyklý cíl divadelních, obchodních nebo třeba i čistě tu­ris­tic­kých cest. Byl tam jistě každý, a někdo i dvakrát.

Dušan Pařízek režíroval ve Vídni poprvé na podzim 2014. A to rovnou v Burgtheateru, sloupu měšťanského umění a „nejdražším divadle světa“, dotovaném ročně bezmála 50 miliony eur. První uvedení hry Wolframa Lotze, hvězdy současné německy psané dramatiky, Směšná temnota bylo sice provedeno na boční scéně, v Akademietheateru, ale Burgtheater je přece jen jeden. Ve Směšné temnotě jako své první inscenaci v novém angažmá se představila čerstvá členka Burgtheateru a předtím kmenová herečka düsseldorfské činohry Stefanie Reinsperger, známá z hlavních rolí v Pařízkových inscenacích Rozbitý džbán a Nora³ (viz II. díl, pozn. red.).

Nešlo úplně o první Pařízkovu rakouskou zkušenost; tou byla v roce 2005 inscenace Zmatků chovance Törlesse, koprodukce Divadla Komedie s berlínským Deutsches Theaterem a Salzburger Festspiele, na jejichž objednávku inscenace vznikla.

Burgtheater je přece jenom něco jiného; již před tím, než slavila Směšná temnota takový úspěch, korunovaný i pozváním na prestižní přehlídku Berliner Theatertreffen, se zdálo jasné, že vídeňská spolupráce bude pokračovat. A když ne v Burgtheateru, který mimochodem právě prošel obřím finančním skandálem a výměnou vedení, tak v konkurenčním Volkstheateru, kam se od sezony 2015/2016 přesune zřejmě nej­úspěš­nější Pařízkova inscenace posledních let, původně curyšský, později düsseldorfský titul Faust 1–3. Vzhledem k fritzlovskému tématu samosebou do Rakouska patří (a už se tu během různých hostování hrála). Působení ve Volkstheateru má mít výraznější rozměry.

V červnu 2015 pak Wiener Festwochen uvádějí ve vlastní produkci (a ve spolupráci s pražským Studiem Hrdinů) Pařízkovu inscenaci Der Kauza Schwejk / Fall Švejk, tedy už druhou vídeňskou režii DDP v jedné sezoně.

Rakouská zkušenost

Rakousko přitom Dušan Pařízek vždycky nesnášel, což dával rád najevo jak veřejně, tak v soukromých hovorech; pokud uváděl v Komedii převážně rakouské autory, byli to samozřejmě ti, kteří prosluli jako vášniví kritici až nenávistníci rakouské společnosti a rakouského státu: Thomas Bernhard, Werner Schwab, Peter Handke, Elfriede Jelineková.

Svou rakouskou zkušenost hodnotí s ironickým zájmem: Dvouměsíční spolupráce se zaměstnanci Burgtheateru mi poskytla šanci poznat rakouskou povahu zevrubněji. Leckteré mé předsudky se potvrdily, a k tomu dokonce přibyly nové poznatky. A přesně z tohoto důvodu bych tam chtěl znovu pracovat. Ve Vídni se témata – podobně jako v Praze – válí po ulicích.

Směšná temnota vzbudila ve vídeňských divadelních kruzích značné pozdvižení. Celá práce začala školometskou debatou ohledně nebezpečné scénografie – banda úředníků mi vysvětlovala, že se tam, kde je dřevo, vyskytují i třísky, vypráví Pařízek. Jenže to ještě nevěděli, že jediná přestavba scény bude spočívat v její demolici. Následovalo kázání o tom, že tomu nebude nikdo rozumět. Nejvtipnější je, že se v Rakousku považuje za – prý – experiment něco, co se v Praze, respektive v Komedii, dělalo deset let. Tohle prostředí potřebuje dávku anarchie jako sůl.

Tentokrát jsem premiéru vynechal a doplnil si znalost až při jedné z podzimních repríz, a tak mohu potvrdit, že i pro tzv. běžné diváky (úvahu, nakolik lze označit návštěvníky Burgtheateru za běžné diváky, nechám stranou) jde o námět k diskusím a velmi živou záležitost. Část publika zjevně rozčiluje samotná forma, tudíž obavy, že diváci ve Vídni na tohle nejsou zvyklí, byly na místě.

To, že je rakouská společnost v zajetí maloměšťáckých předsudků i zakořeněného rasismu, bylo mnohokrát popsáno. Pařízek dodává vlastní postřeh: V dnešní době se vedou i v Rakousku sofistikované řeči o blackfacingu – neboli hubočernění probíhajícím na divadelních jevištích. Potkalo to i nás: kolegyně Stefanie Reinsperger hraje v inscenaci mimo jiné Somálce obžalovaného za pokus o únos dopravní lodi MS Taipan. Stefanie si během „přestavby“ pomaže celé tělo blátem – typický, údajně politicky nekorektní blackfacing. Zajímavé je, že si lidé, podílející se na takových debatách, pořád ještě objednávají v hnusných vídeňských kavárnách nepitelné espreso slovy: „…einen kleinen Schwarzen!“ – „malého negra“ či „černocha“. Zavedená fráze – a nejvšednější variace na téma všudypřítomného rakouského rasismu. A v těch vídeňských kavárnách se většinou podává káva rakouské pražírny Julius Meinl, jejíž logo zdobí od roku 1862 roztomiloučký negřík s fezem na hlavě. Trochu to připomíná narážku Thomase Bernharda, který v osmdesátých letech v jednom rozhovoru upozorňoval, že „to je k zplynování“ se stalo v Rakousku úplně běžnou frází.

Lotzova Směšná temnota pojednává o vojácích bundeswehru v Afghánistánu, jde o určitou parafrázi na Conradovo Srdce temnoty a jeho filmovou verzi od Coppoly, známou Apokalypsu. Vojáky obsadil Pařízek výhradně ženami. Scéna je ještě minimalističtější než obvykle – a to ještě její dominantní složku, dřevěnou stěnu, zlikviduje během přestávky zahradní drtička na dřevo. Právě pohoršené reakce nejen úředníků z Burgtheateru dokazují, že pro jemného provokatéra Pařízkova typu je Rakousko ideálním polem. Pokud tam ovšem vydrží.

Mezi „svými“ ve Volkstheateru

Budoucnost nese jméno Volkstheater. Činoherní divadlo s dlouhou tradicí má po deseti letech nové vedení: od sezony 2015/2016 je novou intendantkou rakouská režisérka polského původu Anna Badora (64). Rodačka z Czestochowe a absolventka režie ve Vídni prošla řadou německých divadel a coby intendantka má dobré jméno: byla šéfkou činohry v Mohuči, intendantkou v Düsseldorfu a posledních devět let ve Štýrském Hradci. Mezi pravidelné režiséry posledně jmenované scény pod jejím vedením patřili Peter Konwitschny (kterého po dvaceti letech v opeře přesvědčila k činoherní režii) nebo maďarský režisér Viktor Bodó, který by se měl v budoucnosti objevit také mezi spolupracovníky Volkstheateru. Mezi dalšími zmiňuje Badora Yaël Ronenovou, Andrzeje Stasiuka či Olivera Frljiće. Především je pak jejím „uměleckým poradcem“ dramaturg a kritik Roland Koberg, dříve v angažmá v Deutsches Theateru v Berlíně a v Schauspielhausu Zürich – a ano, stálý spolupracovník Dušana Pařízka, který by se rovněž měl stát napříště jedním z režisérů Volkstheateru. Některé z jeho inscenací se přenesou do repertoáru (např. Faust 1–3, jedná se i o Noře³ a Rozbitém džbánu), do angažmá přicházejí někteří z „Pařízkových“ herců. Především sem po pouhé jedné sezoně v Burgtheateru přechází už zmíněná Stefanie Reinsperger, což je ve vídeňských poměrech neslýchaná věc, rovná menšímu divadelnímu skandálu. Mezi dalšími posilami je také švýcarský herec a režisér Lukas Holzhausen, přestupující z Curychu. S Pařízkem ho pojí dlouholetá spolupráce – před Curychem už spolu opakovaně pracovali v Kolíně nad Rýnem i v Hamburku. Už v nadcházející sezoně 2015/2016 by měl Dušan Pařízek ve Volkstheateru (kromě přenesených inscenací) nastudovat dvě premiéry.

Fatální idyla

Rakousko je samozřejmě synekdochou střední Evropy, Pařízkova celoživotního ústředního tématu (zároveň i hracího hřiště). Dnešní Vídeň je sice poněkud vzdálená idylickému a zaprděnému obrazu solidních dámiček u sachrdortu, někteří odvážnější při popisu tamní klubové scény hovoří dokonce i o „novém Berlíně“, ve chvílích střízlivosti však přiznávají, že i mladistvá energie je ve Vídni (pro někoho příjemně) pomalá a vlastně nudná.

Když se zabýváme rakouským modernismem (jak ho v rakouské sezoně představovalo i Divadlo Komedie), čteme u Manna, Brocha, Musila, Krause nebo Schnitzlera onu dusivou, nesnesitelnou polštářovou atmosféru starého Rakouska, na druhou stranu se k ní středoevropský prostor vztahuje idylicky – typickým příkladem je recepce Švejka. Píše o tom Claudio Magris ve své klasické knize Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře. Sám Magris (ročník 1939), který knihu napsal počátkem šedesátých let (první vydání 1963) jako svou diplomovou práci, dává svým intelektuálním vývojem své teorii za pravdu: od ostře ironického a analytického habsburského mýtu se posunul k nostalgii a dojatému sentimentu ve své (nikoli paradoxně) nejslavnější knize Dunaj (1986). Zásadní rys, tedy sklon k nostalgii a idylizování minulého, je sice všeobecně lidský, v prostředí středo­evrop­ském ale dostává jakýsi fatální rozměr.

Pokud se Vídeň pro Pařízka nestane pouhou další zastávkou na cestě, v jejímž rámci v posledních letech prošel třeba Mnichovem, Drážďanami, Hannoverem či Brémami, ale místem, kde na nějakou dobu zakotví, podobně jako svého času třeba v Praze, bude zajímavé pozorovat, nakolik začne sám onomu habsburskému mýtu podléhat. To mu samozřejmě nikdo nepřejeme.

Zatím má velmi ostré vidění věcí: Rakousko je v některých ohledech vlastně rozvojová země. A to nemám na mysli jenom fotbal, který neumějí hrát, nebo kávu, kterou rádi pijí, ale vařit neumí, napsal mi jednou.

• Autor: Vojtěch Varyš
• Publikováno: 11. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: DDP v cizích službách (IV) – Vídeň

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ