Luxusní peklo
Po Pohřbívání Romana Sikory a Národní třídě Jaroslava Rudiše jsou Dealeři fyzické lásky dramatičky Anny Saavedry dalším původním textem inscenovaným v rámci série her psaných přímo pro divadlo Feste. Primárně politická témata obou předešlých textů jsou nyní upozaděna a autorka s režisérem Jiřím Honzírkem tematizují problematiku značně intimnější. Nepřistupují však k domácímu násilí tezovitě jako k jednostranně mířené šikaně. Prostřednictvím rozhovorů dvou žen vytváří mozaikovitý, plastický obraz domácího násilí, na nějž je nahlíženo z různých perspektiv obětí i jejich věznitelů. Jedenáct obrazů, které mezi sebou pojí mlhavě naznačená příběhová linie, je spíše asociativními variacemi roztříštěnými do řady motivů. Skladba slov i krátkých, mnohdy holých vět vytváří oboustranně neprostupné universum násilí a ponižování. Tematické akcenty na problematiku stereotypního vnímání žen ve společnosti jsou pro tvorbu Saavedry typické, ale okázalost formy celého textu (nepravidelné střídání dialogických a monologických pasáží, vrstvení motivů i celková neuhlazenost) z něj činí výlučný, svébytný materiál. Rozštěpenost a těkavost obsaženou v promluvách režisér koncentruje do striktně jednoduchého až pedanticky formálně ukotveného tvaru, čímž s premisami textu polemizuje a zároveň jej tak nechává intenzivněji zaznít.
Jako herecké spolupracovníky zvolil trojici letošních absolvujících herců JAMU (Táňa Hlostová, Lukáš Černoch a Jan Jedlinský), kteří minimalistickou stylizaci sytí soustředěním a charismatem. Výchozím principem je převrácení pohlaví postav a jejich interpretů. Tento již ustálený, nadužívaný postup však nijak formálně úspornou koncepci nerozbíjí, a naopak podtrhuje vzrušivý rozpor mezi extensivním textem a koncentrovaným vizuálem. Zároveň v promluvě vypravěč Táni Hlostové neustále opakuje: Hraji jen role, které jsou mi přiděleny. Tím zpřítomňuje holý fakt, že člověk si zkrátka pohlaví, sociální status ani úroveň bolesti nevybírá.
Dealeři fyzické lásky mají formální okázalostí blízko k nedávno zderniérovaným Mimořádným událostem, které patřily vůbec k nejsilnějším projektům divadla Feste. V „Mimořádkách“ video stálo odděleně od jevištní akce, „pouze“ rafinovaně zmnožovalo vyprávění příběhů na plátně a děj komentovalo spíše ilustrativně. Přímo do akce vstupovalo z jedné třetiny. V novém projektu posunuje Honzírek funkci projekcí k přímé interakci. Nejsou samostatným prostředkem dějového komentáře. Přímo jej ovlivňují. Vypravěč tak např. nezávisle na toku slov obou hlavních protagonistů mimoděk rozvěšuje rámy – vytváří tím na zdi jakési bizarní rodinné album, do něhož jsou posléze mappingem promítány rentgenové snímky částí těla. Video se tak stává přímo součástí veškerého rejdění. Nakonec nahrazuje i světlo. Jindy se herci v projekci prochází, vytváří tím svébytnou dynamiku, protože tempo jejich pohybů je záměrně zpomalené. V promítané frenetické projížďce vilovou čtvrtí pomocí Google maps se zase vůbec nehýbají.
V jinak konzistentním celku je problematická jedna ze závěrečných pasáží. Režisér v ní přímo atakuje diváky, vyloženě je vydírá ponižováním aktérky, kterou oba pánové pomalu – a o to perverzněji – svlíkají. Honzírkovi se však nepodařilo vybudovat patřičnou komunikační linku, která by vyústila do potřeby vstoupit a nahlas ponižovaní herečky zastavit. Podobně jako Honzírkově režii obecně konvenuje fragmentární řazení textu, tak Anna Saavedra je spíše experimentátorkou než autorkou pravidelnějších tvarů. Zatím poslední inscenace divadla Feste to jasně potvrzuje.
Divadlo Feste Brno – Anna Saavedra: Dealeři fyzické lásky. Režie Jiří Honzírek, dramaturgie a kostýmy Katarína K. Koišová, hudba Petr Foltýn, projekce Jakub Jíra a Václav Kuropata. Premiéra 19. prosince 2012 v Kabinetu múz. (Psáno z reprízy 16. ledna 2013.)
Komentáře k článku: Luxusní peklo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
