Dědova mísa
Brněnský soubor Buranteatr uvedl 18. prosince 2010 premiéru Molièrova Misantropa. Nechci ji recenzovat, protože patřím k přátelům a spolupracovníkům tohoto divadla, hodlám jen zaznamenat okolnost, kterou pokládám za objektivní. Na rozdíl od polovičatých upravovatelů klasických her, kteří přestrojí postavy do civilních kostýmů a přeloží děj do současnosti, aniž se hlouběji dotknou textu, postupoval režisér Zetel, dramaturg Jan Šotkovský a herecký kolektivní autor dialogů daleko logičtěji: rýmované verše originálu přepsali do soudobého prozaického jazyka. Rozmlouvají jím zaměstnanci blíže neurčené skandinávské reklamní agentury. Oblečeni do slušivých norských svetrů vyjeli si na víkend na jakési napůl školení a napůl zotavenou, zachovali si však molièrovská jména a vztahy. Reklamní fotograf s uměleckými ambicemi stoná takovou otevřeností vůči přítelkyni i kolegům včetně šéfa, že jeho morální maximy přerůstají až v misantropii. Publikum zná ústřední motiv hry z vlastní zkušenosti a reaguje živě a s porozuměním. Jsem přesvědčen, že i pan Molière by měl upřímnou radost.
Petr Kracik režíroval v Městském divadle Brno dramatizaci románu Umberta Eka Jméno růže (premiéra 19. února 2011). Claus J. Frankl jako dramatizátor musel zjednodušovat, držet se detektivní dějové linie a oželet romanopiscovy chytré digrese a historicky nápadité, věrojatné i svévolné konstrukce. Zůstal však románu věrný v proticírkevním zaměření. Raně středověký klášter se jevil jako napůl gangsterská peleš, napůl komuna otroků dogmatického myšlení, přičemž esencí zla je ultradogmatik. Ale i jeho hlavní odpůrce vězí v církevním rámci, ač jej cípkem své osobnosti přesahuje. Zničení nejnádhernější dobové knihovny je přirozené a beznadějné finále večera. – Pokus smířit život s náboženskou ideou usvědčuje inscenace z bezvýchodnosti, jejíž dosah je však omezený. Svět v jejím duchu existuje pouze jako říše idejí. Láska se po scéně mihne coby fyzický styk jedinců; muž je zasažen justiční vraždou dívky, s níž poznal závrať z tělesného sblížení, ale dál žije ideou. Scénický záběr se zúžil v monotematický spor s církví: je posedle vášnivý, ale plochý jako všechno názorově angažované umění.
Režisér Otakar Vávra oslavil 28. února 2011 sté narozeniny. Je mu přáno už pro zásluhu o prosazení umělecky náročných látek v českém filmu, který si do té doby liboval v lehčím žánru. Vychoval vynikající filmaře. Kladivo na čarodějnice byl přízračně silný film, režisérovy úlitby kulturocidnímu režimu sedmdesátých a osmdesátých let jsem neviděl. Odmítám soudit muže, který se vědomě rozhodl točit filmy za všech okolností a vyhovět téměř bezmezně těm, kdo jsou u moci. Ale přesto si neodpustím poznámku: V rozhovoru, který s jeho ženou Jitkou Němcovou vedl Jan Malinda a otiskl jej 24. února 2011 v Magazínu Mladé fronty DNES, padne zmínka o oslavencově statečnosti: řekl prý na recepci Husákovi do očí, že kultura nestojí za nic. Proč by neřekl? Chytrý cynik to beztak věděl a své lidi za takové výroky netrestal nemilostí. Chápu také Janu Machalickou, že v Lidových novinách 1. března 2011 ostře připomněla, že se oslavenec ve svých pamětech obul do totality i jejích nejrůznějších posluhů, ale sám prý měl čisté úmysly. Že se zvrhly, za to nemůže. Jenže kdo tedy? Čí úmysly nebyly čisté?
V prvním letošním čísle revue Kontexty kromě dalšího „ruského“ portrétu Ivany Ryčlové, věnovaného tentokrát Majakovskému, a kromě vynikající studie Jiřího Hanuše o Josefu Pekařovi pokračuje František Mikš ve snaze posílit jednak povědomí o výtvarnících, kteří nepodlehli „teroru avantgardismu“, jednak osvětlit antinomie příznačné pro avantgardní tvůrce. V článku Rudý kohout Picasso se na pozadí nekriticky pojaté umělcovy výstavy zaměřil na propagandistické a mimoumělecké postoje a projevy, jimiž si španělský rodák získával popularitu ve světových komunistických a levicových kruzích. Angažmá nebylo zcela bez problémů, přestože malíř jako člen strany, chráněnec Thorezův a přítel Aragonův požíval mocné přízně. Zvláště když francouzští komunisté přistoupili na doktrínu socialistického realismu, vznikaly konflikty: například kolem Picassovy kresby Stalina z března 1953. Světová malířská jednička je zvládala s nadhledem, jak svědčí dobový rozhovor se stalinistou Pierrem Daixem o tom, zda je socrealisticky správné sochat akt sovětského diktátora, když mu stojí, nebo když mu nestojí.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
