Dědova mísa
Paní Pavla Váňová mi věnovala výtisk své knihy Identita génia; její podtitul zní Shakespeare/Oxford. Jinak než skrze dar bych se asi k problematice Mistrovy totožnosti nedostal. Chtěl jsem autorce na místě upřímně říci, že mě nezajímá, zda velký anglický dramatik byl ve skutečnosti vzdělaný aristokrat, který měl dobré důvody tajit své autorství. Ale když jsem knihu dočetl, byl jsem zaujat autorčinou znalostí materiálu, všestrannou informovaností o době i o Shakespearově díle, vynalézavým zjišťováním důkazů pro její domněnku, zkrátka byl jsem rád, že jsem původní nezájem o věc překonal. Lhostejnost k tomu, zda Shakespeare byl ve skutečnosti ten nebo onen, jsem si zachoval. Ale napínavý výzkum uskutečněný přímo detektivně mi přinesl pěkný zážitek.
Brněnský Buranteatr se dočkal zasloužené kritické pozornosti. Vynikající studii mu v letošním 36. čísle Disku věnovala Jana Cindlerová. Zmiňuju se o tom nejen kvůli předmětu jejího zamyšlení, ale hlavně kvůli kritičce samé. Hodnotil jsem hloubku a přesnost jejích postřehů a charakteristik a přímo závistivě si uvědomoval, kolika detailů si všimla a kolik souvislostí rozpoznala. Typově přesné je i její srovnání „Buranů“ s Činoherním klubem. Velmi zdařile si vedla i Radka Kunderová ve své stati Born to be wild v letošním 4. čísle Světa a divadla. Po zásluze ocenila tvořivý přístup Buranteatru ke klasickým hrám – Molièrově Misantropovi a Ibsenově Hedě Gablerové. Opakuji: ten přístup je plodný ve srovnání s plochým „zesoučasňováním“ za pomoci výpravy, kostýmů a rekvizit.
Třetí číslo revue Kontexty připomíná Zdeňka Vašíčka, který zemřel letos v dubnu. Osobní vzpomínky Františka Mikše, Marka Pokorného a Martina Hyblera doplňují ukázky z Vašíčkova posledního dokončeného díla Jak se dělají filosofie. Vašíčkův outsiderský pohled na pomazané filosofické hlavy je pro mě zdrojem krásných překvapení. Vděčně vzpomínám na Vašíčkův skeptický výklad různých „filosofií dějin“; i jeho vhled do toho, jak se dělají filosofie, spočívá jednak v jeho vzdělanosti, jednak v nezávislosti umožňující kritickou interpretaci, jednak v lidské zralosti. Opisuju závěrečná slova ukázky: Morálka má být převedena na soucit. Tedy nikoli „pravda vítězí“, ale „láska zvítězí nad nenávistí“. Osobně bych byl pro méně lásky a více slušnosti, přátelé!
V letošním 37. čísle Disku pokračuje systematická řada portrétů velkých hereckých osobností českého divadla. Zuzana Sílová v ní uveřejnila podobiznu Huga Haase. Opřela ji o citace dobových kritik a vyvodila z nich přesvědčivý závěr, že Haas pracoval metodou hereckého odstupu a sebeironie, směřoval k plastickému, psychologicky založenému zobrazení hrdinů a proti jednoznačnosti velkých současníků prosazujících se především mimicky usiloval o mnohoznačné vystižení složité tváře svých vesele smutných a smutně veselých postav. Dodávám, že i Čapkova teroristu Galéna v Bílé nemoci ztvárnil tak, že nelidskost „doktora Dětiny“, ve skutečnosti zavilého utopisty a lékaře suplujícího spasitele světa, zanikla v Haasově civilně sugestivním podání.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
