Dědova mísa
Diváci a divadlo Setkal jsem se poslední dobou s výroky divadelních tvůrců, kteří se vyslovili ne příliš uznale na adresu diváků. Někteří říkali, že je diváci unavují, jiní otevřeně prohlásili, že divadlo dělají tak, jak jim vyhovuje, jak to činí potěšení jim a že divák je pro ně druhořadý. Vstoupil jsem do divadelní praxe před více než padesáti lety, stal jsem se dramaturgem Vesnického divadla, kde se mně od starých a zkušených divadelních borců dostalo prvního zásadního poučení: hlavní je představení, hrát se musí stůj co stůj, divák nesmí být zklamán. Později jsem to zažil v jiných divadlech; viděl jsem třeba ředitele divadla, který půl hodiny před začátkem premiéry prosil všechny přítomné herečky, aby některá z nich vzala hlavní ženskou roli se spoustou textu a zpívání za kolegyni, kterou odvezli do nemocnice. Protože prostě odložit premiéru bylo něco nepředstavitelného.
Vím, že pro všechny ty tvůrce, kteří mají ten více či méně přezíravý vztah k divákům, je dnes divadlo jejich osobní výpovědí, že je zajímá především to, co mohou za sebe – a velice často pouze o sobě a svém světě – divadlem vyslovit. Proč by se tedy měli ohlížet na diváka, nějak mu usnadňovat porozumění smyslu scénického tvaru, který mu předkládají. On to ostatně dnes divák v divadle vůbec nemá snadné. Někdy doopravdy neví, co uvidí a uslyší, neboť jde na známý titul a náhle je zmaten tím, s čím setkal. Snaživý, obětavý a poctivý divák se pokusí něco pochopit a intenzívně zapojuje svůj rozum i imaginaci, aby mu pomohly dostat se z té mizérie. Podaří se mu nakonec vytvořit vlastní subjektivní kód, v němž vnímá a reflektuje celé představení – ovšem naprosto jinak, než to zamýšleli jeho původci, a proto mu zůstává množství otázek, na něž ani v nejmenším nemůže najít odpovědi. Takovému divákovi se nelze divit, že je roztrpčený a svou rozmrzelost dává najevo; někdy – občas zcela neomaleně už během představení – jindy tak, že se zapřísáhne: Takové divadlo už v životě nechci vidět. Obracejí se na mne porůznu kultivovaní, inteligentní a divadlo milující dlouholetí diváci s dotazem, na co mají do divadla chodit, když se tak hojně potkávají s představeními, s nimiž si vůbec nevědí rady; co mají v takové situaci dělat, jak se mají předem orientovat, aby se takovému zážitku vyhnuli.
Obě strany to nemají lehké. Nechci poskytovat jakékoliv rady, co si s tímto problémem počít. Jak diváci, tak tvůrci – a měl bych to napsat v jednotném čísle: každý jednotlivý divák a každý jednotlivý tvůrce – si to musí rozřešit po svém. Jedno by však mělo být pro všechny společným východiskem: tolerance, snášenlivost a trpělivost. Současná diferenciace a stratifikace divadelního jazyka je ohromná – prakticky vzato bezbřehá; cokoliv se ocitne v divadelním prostoru, činí si nárok na to, aby bylo bráno jako divadlo. Už nějaký čas si lámu hlavu s tím, podle čeho vlastně dnes divadlo rozpoznávat, abych představením mohl oprávněně jako s divadlem zacházet. Dělám to proto, abych něco, co je pro mne zcela nové a neznámé nesmetl mávnutím ruky ze stolu, protože to nechápu a nelíbí se mně to. Jenže: dá se tohle žádat od všech diváků? Proto mne znepokojuje, když se objevuje netrpělivost a nespokojenost s diváky. Mohlo by se posléze stát, že jednoho dne nám zůstane v mnoha hledištích jen hrstka věrných.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
