Dědova mísa
Časopis Kontexty připomínám v této rubrice hodně často, a tak považuji za správné přiznat, že patřím k jeho občasným přispěvatelům a jeho šéfredaktor je můj kamarád. Doufám však, že chvála letošního 5. čísla není podnícena pouhým přátelským zaujetím. Číslo je věnováno Polsku a polským textům. Se zájmem jsem si přečetl zejména studie věnované polsko-litevským politickým a kulturním vztahům i konfliktům, o kterých jsem dosud měl jen velmi neúplnou představu. Básník Czesław Miłosz je rodem z Litvy, přitom jazykově patří do polské kulturní sféry a v článku Aby nás duchové zemřelých zůstavili v pokoji vydává svědectví o prožitcích tohoto ukotvení. Stotisícová židovská obec ve Vilniusu zmizela za války se svými nakladatelskými a jinými aktivitami, Polsko i Litva si několikrát ublížily, resentimenty zůstaly. Básník se vyznává ze svého chápavě kritického pohledu na ně. Je příkladný i pro nás.
O existenci časopisu Nový profit a o tom, že vychází už dvaadvacet let, jsem se dozvěděl, teprve když mi náhodou přišlo do rukou jeho letošní 43. číslo. Našel jsem v něm pěkný rozhovor, který vedla Zina Plchová s Jiřinou Šiklovou. Známá socioložka dnešní obecnou českou nespokojenost vysvětluje hodnotovými měřítky přežívajícími z komunistických časů. Ačkoli i ti, kdo jsou na tom sociálně nejhůř, žijí lépe než za Husáka a Jakeše, přesto rozhořčeni vidí, „že vedle nich jsou lidé, kteří mají daleko vyšší příjmy“. Zatím jsme si nezvykli tuto nerovnost přijímat; automaticky podezíráme z krádeže každého, kdo má peníze a majetek. Někdejší chartistka, která jinak o současnosti jistě smýšlí kriticky a hněvá ji zejména korupční prostředí, jemuž neumíme účinně čelit, věří, že generace vyrostlé po listopadu vnesou za pět až osm let do společnosti pocity prosté závisti a apriorní podezíravosti. Kéž má pravdu.
Na letošním říjnovém 15. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava jsem nebyl, a je mi to čím dál víc líto. Ve 42. čísle Respektu jsem totiž v Dok.revui našel rozhovor se členy skupiny Rafani a lákavý třístránkový soubor ukázek a popisek filmů, které se měly v Jihlavě promítat. Rafani se nebrání označení za angažované, ale jako výtvarníci, kteří ve snímku 31 konců/31 začátků debutovali, vědí, že aktivistická nebo angažovaná umělecká tvorba často vede ke zploštění. Jenže angažované umění u nás zjevně oživuje. I náměty dokumentů z Jihlavy to dokládají. Znějí slibně. V Respektu č. 44 vítá Jan H. Vitvar angažovanou výstavu Luciferův efekt v DOXU, i když si je vědom, že její artefakty může někdo pokládat za zjednodušující, sloganovité a poněkud ukřičené. Nic proti politickým plakátům. Příčí se mi jen kategoričnost, která každého umělecky neprotestujícího obviňuje, že se podílí na zlu.
Jiří Erml se v 5. čísle časopisu Svět a divadlo zabývá inscenací Topolova Konce masopustu v činohře Národního divadla. Titulek jeho studie Máme zodpovědnost za své pohodlí naznačuje kritikovo pochopení pro režijní výklad Jana Antonína Pitínského. V pořádku. Pitínský nechtěl Topolově hře vracet milieu a pojetí spjaté se šedesátými lety. Nemíním tu rozhodovat spor mezi Krausovou ostrou dramaturgickou interpretací Smrťáka a mezi dnešní obhajobou této postavy. Vyčítám Pitínskému, že Smrťáka spolu s hercem vybudovali nepřesvědčivě. Ztělesnili expresionisticky a prvoplánově jeho symbolický význam. Proto je Smrťákova oficína znak, spíše pitevna než venkovské holičství, a Smrťák sám v závěru působí málem jako Dionýsos. Byl jím? Topolova síla, o kterou tím Pitínský hru připravil, tkvěla totiž v pohybu od reálné podoby věcí a lidí k metafoře. Nevnucovala se. Přesvědčovala.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
