Dědova mísa
Už dlouho jsem chtěl na to téma psát, ale stále jsem jen sbíral odvahu. Až jsem v neděli 13. listopadu viděl inscenaci Ibsenovy Nory aneb Domečku pro panenky divadla z Oberhausenu. A naléhavě se přihlásilo to téma manýrismu. Ten pojem lze chápat různě. Třeba jako označení vyprázdněné formy, jež se projevuje nedostatkem tvůrčí invence nebo také jako opoziční tendence proti převládající uznávané podobě nějakého druhu umění v určité době. Dnes už existují četné scénické tvary, které lze zkoumat s vědomím, že nejsou tak vzdálené manýrismu. Před lety psal Gottfried Benn, že v manýrismu se prosazuje puzení k vyjádření, které se posléze stává rozhodující a vůdčí silou tvorby. Gustav René Hocke v knize, která je věnována manýrismu a vyšla u nás, neboť spojuje dvě autorova díla, pod dvojím názvem Svět jako labyrint a Manýrismus v literatuře v tomto duchu prohlašuje, že manýrismus je tedy – v tom nejobecnějším psychologickém slova smyslu – specifickým gestem určitého puzení k vyjádření.
Postdramatická – lépe: postmodernistická – podoba divadla už předvedla bohatě možnosti dekonstrukce jak scénického tvaru, tak i režie, která jej tvoří. Ukázala, že – jak říká Jonathan Culler o možnosti interpretovat literaturu – každé čtení je chybné. Struktura scénického tvaru za těchto okolností může svými jednotlivými součástmi být pouze nositelem plurality významů a stvrzovat tak ztrátu myšlenkového centra nebo přímo mířit do významové prázdnoty. Dveře pro manýrismus jako pro vyprázdněnou formu jsou otevřeny dokořán. Je tu ovšem ještě ta druhá možnost. Projevuje se některými rysy, jež uskutečňují ono puzení k vyjádření. Což je i případ obrhausenské Nory.
Prvním z nich je zesílená a zvýšená expresívnost. V inscenaci Nory je tento trend zřetelný a citelný v každé částici scénického tvaru – především ve zpodobení postav; líčením počínaje přes kostýmy až k volbě a použití hereckých výrazových prostředků, kde většina postav vytváří neodbytně dojem, jejž lze vskutku nejlépe vyjádřit slovem „zombie“, které se ostatně také v několika recenzích vyskytlo. Jen Nora je jiná, ale její živost je živostí panenky na klíček. Tak se zároveň připravuje půda pro další rys, jenž doprovází zrod manýrismu: deformování. Ani jeden pohyb ani jedno gesto ani jeden pohled tu není přirozený; všechno je skutečně jen a jen obludně deformované. I Nora není člověkem, ale jen nataženým stroječkem, jenž brilantně předvádí všechny půvabné projevy, pro něž je vychována a určena. Obraz, jenž takto vzniká, není reálným světem maloměstského salónu, jejž si vyžaduje realistický rukopis Ibsenova textu. Koneckonců: většina rekvizit je v této inscenaci imaginárních. Nořiny nákupy, s nimiž se mazlí na počátku představení stejně jako papíry, v nichž se přehrabuje její manžel na jeho konci, jen zvyšují pocit neskutečna. Manýrismus ostatně vždycky mířil k jakési surreálnosti, v níž se skutečnost rozplývá.
Myslím si, že v tomto duchu a principu vynikající scénický tvar oberhausenské Nory potvrdil, že současná nonkonformní, protikonvenční konstanta „postdramatického, postmoderního“ divadla vstupuje do této manýristické fáze. Vazba na tuto konstantu je samozřejmě ještě neobyčejně silná, ale některé zmíněné příznaky dost zřetelně naznačují, že další proměny jsou už na obzoru.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
