Dědova mísa
Už v Deklaraci závislosti, již v Literárních novinách otiskla skupina autorů, vedená Josefem Šmausem, mě zaujalo, s jakou slepotou chápeme povahu kultury a přehlížíme, že je to vývoj lidské kultury, který se vymkl evolučnímu principu přírody. Ústředním motivem obecných intelektuálních úvah, jímž byl v antice údiv, ve středověku pokora a v novověku pochybnost, se nyní stává obava. Těch aktuálních a mučivých obav (v Deklaraci jde o neudržitelný vztah činnosti člověka a přírody) je dnes mnoho, třeba to, jak krátkozrace ztrácíme postavení v Evropě ponižujícím kličkováním. Chceme patřit k jejímu jádru (ale to značí) se vší odpovědností, kde si pak můžeme vytvářet šanci pro budoucnost, anebo se uzavřít do iluze své minoritní jedinečnosti – tedy do izolace na okraji, a posléze kořisti, jíž jsme donedávna byli?
Ale zůstaňme u té kultury, chápané dnes jak jinak než byrokraticko-mocensky. Josef Šmajs v týchž novinách později uveřejnil závažnou stať Naše nynější krize, kde uvádí, že hospodářská činnost, která byla původně služebnou a podřízenou částí kultury (subsystémem pro uspokojování životních potřeb lidí), se bohužel prosadila jako její hlavní aktivita. Namísto ekonomiky ve službách kultury vznikla kultura sloužící ekonomice. S využitím anonymní moci peněz se podařilo oslabit a deformovat téměř všechny ostatní lidské a společenské aktivity. Nutně musí člověku nejpozději před několika lety dojít, že krize je hlubší, než se jeví. Prohlubuje se totiž úměrně tomu, jak se ztrácí (nebo už docela ztratil) vztah mezi penězi a prací. Finanční kapitál se proměnil v abstraktní svět, zcela odtržený od výsledků lidské činnosti. Odtud pak počtářská, nikoli správní, státnická politika současné vlády. A ještě katastrofálnější je nebiologické hodnocení a poznávání přírody úzkým technologickým a ekonomickým hlediskem. Politiku udržitelného rozvoje jsme kořistnictvím dávno prošvihli, potřebujeme trvale udržitelný ústup, viz J. Lovelock. Kdo by potřeboval hmatatelný důkaz, stačí nahlédnout na devastaci krajiny, a to nejenom v Podkrušnohoří.
Ale jak s živořící kulturou v užším smyslu slova? Rehabilitovat její původní mravní význam a vracet jí prostředky, jež „osvícensky“ pomohla vyrvat svému přirozenému přírodnímu prostředí, bohužel nevratně.
Ve Tvaru přetiskl Jiří Zizler ukázku ze své divišovské monografie. Zmiňuje autorovu tvorbu z počátku 60. let (od Uzlového písma po Chrlení krve), trpěla prý nezájmem kritiky. Teprve pozdější poezie s duchovním zápasem, neboť poznal barbarství dějin, které požírají člověka, a nechce jejich nekrofilnost přijímat jako empirickou danost, a s tím související experimentování s jazykem je dnes opožděně reflektována. Respektován byl však Ivan Diviš nejpozději od samého počátku šedesátých let svým nepřehlédnutelným zápasem se světem a úsilím o odpovídající chrlivý výraz. Také jeho celoživotní vyrovnávání s Holanovým vzorem, s jeho osobitou poetikou (nejen s vlivem Palivcovým, jak Zizler uvádí) nelze pominout. Ostatně v den svého úmrtí, v básni datované 7. dubna 1999, básník explicitně napsal, jak se s intenzitou Holanovy poezie vyrovnal:
„Kurva Holan! Po léta / Tarasil mně cestu jak ten žulvas, / bludné balvanisko / Vysrané sem z hor. / Přece nemá cenu rozstřílet ho šrapnely, / ani tlustá Berta by nepomohla, / nanejvýš rozmnožila už tak dost narvaný pluk / o jedno sto přebytečných vojclů. / Anebo vyviklat ho pajcry?“
Jak? Takto: „a já začal básnit / jak mně zobák narost / a stal se sám sebou.“ Jednoduché?
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
