Dědova mísa
Chtěl bych si v počátečních úvahách této rubriky několikrát po sobě položit otázku, zda a proč je opera naší doby téměř výhradně doménou režisérů. Jaké to má důsledky pro operu samotnou, jak se mění obsah, význam i poslání tohoto důležitého a velkého rituálu novověké Evropy od konce 16. století. Abych jen neteoretizoval, nabídnu antologii situací, které jsou úplně nové a v dějinách opery se nikdy dříve v případě oněch starších oper, o nichž bude řeč, nevyskytovaly…
Ale úvodem otázka, na kterou není jednoznačná odpověď: proč se po tridentském koncilu mohl postupně konstituovat divadelní útvar, v němž se jen a jen zpívalo? Jaká proměna přivedla severoitalské dvory k tomu, že se na nich trvale zabydlel nový rituál? A jak to, že nová forma, vzniklá z výlučně katolické devocionality a proti reformaci a její kultuře, ani ne po dvou generacích přešla do všech zemí Evropy a začala působit nadkonfesionálně? Na každou z těchto otázek se napojuje řada dalších a odpovídat lze asi jedině v duchu eggebrechtovského pojetí kulturních definic – jedinou možnou „definicí“ termínu jsou jeho dějiny.
Původní svatební rituál, kterým byla raná opera na šlechtických a panovnických dvorech severní Itálie asi nejvíc (a nejlépe jí vyhovoval orfeovský mýtus), se proměnil na operu v dnešním slova smyslu, na hudební divadlo Benátčanů, kteří od roku 1637 udělali z jedinečné slavnosti opakovaný rituál a hudebně divadelní obchod. Se vznikem operních divadel mimo paláce, v běžném divadelním provozu, se postupně rodil i název „opera“ – ostatně hodně bizarní, něco jako směs forem různého charakteru a stáří od manýristických madrigalů a tanců k recitativnímu a později arióznímu zpěvu. Nová „opera“ jako směs různých pospojovaných forem, jako plurál od „opus“ – čili něco jako „díla, kusy, skladby“, se prosadila, rozšířila se z mytologie, která tolik vyhovovala rituálu, směrem k historii, k příběhům, k exotickým a mimoevropským obzorům. XVIII. století ji zdivadelnilo tím, že v ní v žánru opera buffa obnovilo princip antické komedie prismatem útvaru a typologie commedia dell arte. A tak dále až k okamžiku, kdy do opery vstoupí nový velký mág – operní režisér.
Přichází však až po dirigentovi, dalším mágovi hudby od XIX. století. Dříve splývala tato postava s autorem, maestrem nebo nejzkušenějším hudebníkem a její mýtus stvořil až romantismus. Budu zlomyslný a v duchu Nerudova verše z Dědovy mísy vnoučeti se očka kmitají připomenu výrok jednoho normalizačního pohlavára o dirigentech: Každý dirigent je buď normální, nebo mezinárodní podvodník. Nevím, proč na dirigenty nevražil, ale v jednom měl pravdu: osobnost a také mýtus dirigenta vtrhl do evropské hudby po Beethovenovi teprve s Weberem, Wagnerem, velkou operou a děním zejména druhé poloviny XIX. století. Dřív nikdo nepotřeboval fascinující zjev někoho, kdo ukazuje a gestem řídí nejen hudebníky orchestru, ale i nás posluchače k tomu, jak máme vnímat znějící hudbu. A režisér se vynoří po dirigentovi zřejmě v důsledku stále větších scénických a organizačních požadavků opery jako někdo, kdo je tím nejdokonalejším inspicientem a postupně i vykladačem opery navazujícím na někdejší úlohu divadelního architekta, mechanika a inženýra. Dirigenta čím dále tím více vidíme, je choreografem partitury, arbitrem elegantiarum, režisér se zmocní vlády až ve XX. století, i když předstupně této hegemonie tušíme v Bayreuthu, v pařížské Grand opéra a na verdiovských jevištích i jinde. Věnujeme se mu příště.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
