Dědova mísa
Rusalku miluji od dětských let a viděl jsem ji mnohokrát. Znám poměrně dobře několik zahraničních inscenací opery z DVD. Už dlouho jsem neviděl pohádkově inscenovanou Rusalku. Až teď v nové brněnské inscenaci režiséra Vladimíra Morávka, scénografa Daniela Dvořáka, dirigenta Jaroslava Kyzlinka a kostýmní výtvarnice Sylvy Zimuly Hanákové.
Helena Havlíková v Lidových novinách inscenaci označila za postmoderní mix z Rusalky. A v závěru kritička praví, že brněnskou inscenaci udolala sebestředná ješitnost inscenátorů, kteří semleli geniální dílo českého romantismu do jakéhosi globalizovaného mixu. Nebudu se zabývat kritikou paní Havlíkové už proto, že pokud považuje Rusalku za geniální dílo českého romantismu, neměla by psát do listu s takovou tradicí. Já si naopak vážím této nové Rusalky pro umění využít poetiky mýtu a pohádky nahlížené očima dneška. Dvořákovo scénografické řešení mi připadalo velmi nápadité tím, jak ostře střídá jakýsi objektivní rámec dneška s iluzí až banální a nostalgické loutkové poetiky. Morávkova velká vizuální invence tentokrát zůstala jen v zadním plánu jakéhosi snu a volných asociací, zatímco vpředu se odehrávala opera.
Asi máme každý jiné uši a i když léta slyším absolutně, příkré odsouzení recenzentky, pokud jde o orchestr a jeho vedení, považuji za tendenční a zkreslující. Distonace žesťů nelze přeslechnout, ale psát o jemných detailech změn tempa, které prý dávají frázím Dvořákovy hudby „dýchat“ s emocionální hloubkou, to je po mém soudu myšlenkově sterilní popis dvořákovské hudební logiky. Ta se přece odehrává ve sváru Kvapilova dobově ovlivněného až hauptmannovského dramatu a Dvořákova jiného vidění příběhu. Morávkova koncepce nemusí být každému po chuti, ale otevírá právě tento přístup k Rusalce, když v zadním plánu odehrává podvědomé a nevědomé projevy z pohádky a mýtu. Situování díla do konkrétní roviny pomyslného šporkovského lesa se sochami Matyáše Brauna dává Morávkovi jednak prostor pro zakotvení díla, jednak mu umožňuje rychlá zcizení: salto ve výšce arióza Vidino divná, přesladká nebo odnesení masivního trůnu, který jako by byl nehmotný – gesta jsou tak rychlá, že je vidí jen velmi pozorný divák. Velké bohatství pohybových kontrastů, barevnost a neurčitost symbolů, jejich snová nelogičnost – to všechno jsou přednosti Morávkova režijního vidění. Jen pokud jde o postavu Vodníka, lze souhlasit s méně žádoucím vlivem tolkienovského balastu. Ale snaha zbavit Vodníka stigmatu komické figurky sahá už do 80. let k Pountneyově Rusalce a pokračuje u Carsena a dalších.
V souvislosti s analýzou některých oper poslední třetiny XIX. století (tedy už rozhodně krizově „romantických“, psaných pod wagnerovským tlakem, ale také v blízkosti verismu, impresionismu, secese a dekadence) je mi stále bližší Asafjevova teze o záměrném rozlomení Čajkovského Eugena Oněgina: zjednodušeně řečeno, orchestr se chová „moderně“, aktuálně, zatímco vokální složka tenduje k romansu a písním o několik desítiletí starším. Není to u Dvořáka podobné? Vodníkova „písničková“ symetrie je v několika místech na hraně této situace, o níž toho analyticky mnoho nevíme, neboť máme minimum informací o povaze kompozičního procesu v Rusalce. Vladimír Morávek patrně neřešil problémy struktury a vrstevnatosti Dvořákovy partitury, přesto k nim jaksi instinktivně svou poetikou několika plánů a rovin inscenování dospěl. Čekal bych od poučené kritiky, že to bude evidovat místo zpochybňování přívlastku „národní“ v názvu brněnské opery, který, jak si ještě pamatujeme, vznikl ve směsici euforie a účelového chování na začátku 90. let.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
