Dědova mísa
Jsem vyběračný, Milan Jungmann v tom měl před léty pravdu, a nebude to lepší. Opakuji se, a není to přednost: určitě jsem už psal, jak mě na divadle popuzuje předvádivý režisérismus, cítí se být vysoko nad autorem, viditelně, že ho bez zábran na scéně neváhá postavit hlavou dolů, anebo rozporcovat na materiál pro svou kreaci. Jako literát nemůžu nevědět, že knížka se sice oproti dramatickému textu nemůže bránit, nýbrž že teprve čtena, pokaždé znovu vstává z mrtvých, živá, a navíc každýma novýma očima proměněna. Rozdíl mezi dramatem a knihou však je v tom, že autor sice má v moci čtenáře, ale stejně tak čtenář má v moci autora. Nikdo však mezi nimi není režisér, aby jednotlivě a na svou osobní míru aktualizoval, předepisoval, jak čtenář má dílo vnímat.
A to není všechno. Aniž nejsem povolán vyslovovat se k divadelní politice, trvale jsem zneklidněn – není dobrá, nejen vrchnostensky, nerozlišuje kvalitu, posunuje Prahu na periferii cílením na vkus náhodných pasantů a místních nouveau riche, v případě Vinohradského divadla vydávaných za jeho tradiční obecenstvo. Jako by vinohradské měšťáky už před stoletím nekultivovali Kvapil, Hilar etc. Kam se ten vklad poztrácel, když se tam dnes stěhuje Fidlovačka, a rozhoduje ještě předtím, než scénu ovládla? Jenom aby se do divadla zapověděl vstup moderní poetiky, jíž vítězil Morávek na cestě z Brna do Hradce Králové, který málem povýšil na centrum soudobého divadelnictví? Probůh, aby se nám neusadil v naší matičce a nečeřil národní rybník.
Už proto jsem byl zvědav na svatokrádežného Janáčka v Huse na provázku, na text, na hudbu, režii, na brněnské přijetí, proslulé vztahem ke svému skladateli, který si do Prahy razil cestu ztěžka přes úspěchy ve světě. Nuže: mikrofony, zejména pak mikroporty v divadle nemám rád, nikdy to od antiky herci nepotřebovali, teprve bezhlesí popíci si musí cpát mohutné mikrofony až do krku. Nemám rád, když na mě někdo křičí, třeba je to z jeviště. Tady úkaz však nečekaný: nic z uvedeného mi nevadilo, snad opravdu proto, že z jeviště byl vidět a slyšet vskutku organický celek, málem bych řekl, že Gesamtkunstwerk. Chtělo by to vidět a slyšet ještě jednou, aby se mi podařilo vniknout do onoho přesně fungujícího soustrojí, a nezůstat jenom v moci oslnivého balábile života génia, jistě podivínského a posedlého, který se na scéně pohybuje ve třech podobách, se šesti ženami.
Nesledoval jsem v představení tolik první plán životopisný, jako spíš srostitost dramatu, samozřejmě založeného na poutavosti biografie, ale zároveň na živé existenci Janáčkova hudebního díla, jež je v textu podrobováno dobové reflexi. To však není vše: nejpozoruhodnější je, že drama nevypráví, nýbrž skutečně se děje, a tady je zřejmě rozhodujícím fíglem obdivuhodná jednota slova a hudby: kompozice – i živost dramatu na ní stojí. Tvůrčí spolupráce dramatika a skladatele je kromobyčejná, skladatel nepřistupuje k hotovému textu, aby dodal potřebné melodie, on je účasten na tvorbě textu přímo, hudba je součástí samého vznikání dramatu, je přímým účastníkem jevištního dialogu, jsouc jeho druhým, rovnocenným jazykem. A co je nepominutelné, i humor díla je organický, podílejí se na něm oba jazyky: dramatikův i skladatelův.
Třetím okem jsem pozoroval obecenstvo v obavě, jak janáčkovskou persifláž přijme. Srozumění a vnímání humoru nečekané: člověka, jehož milujeme, bereme cele. Muselo mě napadnout, jak by Uhde, Štědroň s Morávkem dopadli v Praze, dnes znovu národovecké, kdyby nám předvedli Smetanu. A že to byl nějaký tancmajstr, jak se o něm vyjádřil, nemýlím-li se, Neruda.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
