Dědova mísa
Už dlouho jsem chtěl psát o divadelnosti a dramatických situacích u Koniáše. Česká veřejnost má tohoto pozdního jezuitu z doby, kdy řád ztrácel svou moc a někdejší slávu, spojeného především s Jiráskovým vylíčením z románu Temno. Jirásek většinu reálií zřejmě převzal z knihy Franze Martina Pelzela (od roku 1793, kdy se stal prvním profesorem české řeči a literatury na Karlově univerzitě, jsme si zvykli psát ho právem také František Martin Pelcl) Boehmische, maehrische und schlesische Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten (Prag 1786). Pelcl zřejmě na pokyn dvora nebo kruhů blízkých Josefovi II. sestavil po zrušení řádu slovník literárně činných osobností z Čech (to hlavně, ale i z Moravy a Slezska), aby byl trvale zachován kulturní přínos řádu. V hesle Antonius Koniass čteme všechny pozdější jiráskovské situace. Rodilý Pražan a zřejmě Čech Antonín Koňas se narodil roku 1691 a do řádu vstoupil jako sedmnáctiletý v roce 1708. Jinak velmi přesný Pelcl píše, že Koniass (jmenujme ho tak) byl již magistrem filosofie?! Toť věru omyl nebo přímo zázrak, s nimiž ostatně řád dovedl pracovat, aniž by je nadužíval.
Ať už to bylo s mladým Koniassem jakkoliv, Pelcl píše, že byl osm let kazatelem a potom 37 let misionářem. Mohl kázat až pětkrát denně, a to česky, německy a latinsky. Z kazatelny ho někdy museli zcela vysíleného odnášet do místa, kde právě bydlel, na židli. Pelcl píše, že nic neobstálo před jeho výřečností a že posluchači při kázáních často propukali v hlasitý pláč, takže kazatel musel na chvíli umlknout. K zvlášť parádním číslům Koniasse patřilo líčení pekelných hrůz. S řetězem okolo krku byl tak působivý, že Pelcl podezírá z autopsie osoby, které se z toho trvale pomátly. Tak to už je blízké Haškovu vyhubení praktikantů špeditérské firmy Kobkán.
Nejznámější jsou Koniassovy excesy s pálením knih. Doslechl se o nich kdysi Ray Bradbury a fanatik pálící knihy ho inspiroval k úděsným hasičům – zapalovačům z knihy 451 stupňů Fahrnheita. Pelcl doslova píše: Obzvlášť se zasazoval o zničení husitských knih. Kde kázal, nutil obyvatele pod pohrůžkou smrtelného hříchu předložit mu k revizi všechny knihy. Ty podezřelé zadržel a některé z nich pálil: eorumque ultra 60 facile millia Vulcano in praedam dedit, píše jeho jezuitský životopisec, tedy 60 000 spálených knih. Koniass měl zvláštní talent prohledávat knihovny a nalézat nenáviděné husitské knihy. Přitom zakusil četné ústrky i rány, Pelcl připomíná sedláka, který Koniasse držel zavřeného v prasečím chlívku celé tři dny.
Pelcl několika větami popsal i konflikt s jedním českým kavalírem, hrabětem Šporkem, ostatně též dost fundamentálním jedincem, a to takřka v síle Becketta nebo Thomase Bernharda. Udává, že Koniass umřel konečně v pražském Klementinu 27. října 1760. Nebyl to teatrální život, i když Nestroy prý řekl, že největší divadlo viděl vždycky na chodbě divadla nebo v šatně?
Představuji si musical, jehož osou by bylo několik kázání (nebo spíše jedno kázání na pokračování) a v něm spousty epizod. Udavači jiných, udavači sebe, zpovědních potvrzení je přece mnohem více než obyvatelů lokality, samotný Koniass je člověk bez fyzických vášní, nezkorumpovatelný, a tedy ani ne mstivý, jen štvanec fanatismu, který ovšem k rozpoutání své štvanice potřebuje lidi, hodně lidí, obecenstvo, a pokud možno diferencované, takové, jaké se bojí samo sebe.
Ale to všechno už známe…
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Kateřina Bohadlová
Dobrý den, takový muzikál by se nám hodil na Theatrum Kuks 🙂
A pak mě ještě napadá velmi aktuální paralela s nejnovější hrou Mariuse von Mayenburga Mučedník. To je fanantismus v přímém přenosu.
19.04.2012 (20.09), , Trvalý odkaz komentáře,