Dědova mísa
Obvykle si jednou za rok, v létě, přečtu v ruštině Oněgina. Nebo něco jiného v originále od velikána ruské a světové literatury Alexandra Sergejeviče Puškina. Letos jsem si koupil téměř paperback Čas něvinnogo dosuga – což lze přeložit jako Chvíle nevinné zábavy. Záhy se však ukázalo, že se nejedná o nějaký běžný výběr z poezie, ani o nevinnou zábavu, ale o Puškinovu kompletní choulostivou – nechceme přímo říct pornografickou – poezii. Napsat, že je to úžasná kniha, by možná znělo bulvárně, ale ta kniha svým způsobem skvělá je. Znal jsem již dříve Gavriiliadu, která tolik rozčílila cara, ale z poloviny jsem Puškinovy erotické básně, nebo Puškinovi připsané, četl poprvé.
Už redakční doporučení na obalu knihy stojí za to. Říká se tam: Puškin je takový, jak ho chcete vidět. Je proměnlivý jako Proteus, hodí se pro většinu životních situací. Existuje „můj Puškin“, ale stejně tak i „tvůj Puškin“, „ náš P.“, „P. křesťan“ a „P. ateista“, „P. záletník“ a „P. vzorný manžel a otec rodiny“. I editoři váhají a nenabízejí žádný jednoznačný soud. A tak pročítáme básně, epigramy a poetické glosy, které Puškin psal od dob studií v lyceu až po zralá léta.
Gavriiliada se přímo nabízí pro divadlo a je s podivem, že se jí doposud nezmocnil někdo divadelně povolaný (nebo nepovolaný). Už jen krátký syžet: Bůh prohlíží zemi a lidi, co stvořil, a zjistí, jak mimořádně se mu povedla Marie. Chápe, že ji její starý tesař neumí potěšit, a tak se ihned rozhodne udělat to sám. Jako předvoj vyšle archanděla Gabriela (rusky Gavriil – odtud Gavriiliada) a ten hned využije situace. Stejně jako Satan, který je též znalcem hodnot a velkým arbitrem elegantiarum. Bůh tedy zapůsobí až jako třetí a odletí jako přiletěl v obligátní podobě holubice. Unavená Marie si říká něco ve smyslu to jsem si užila, za jeden den se vystřídali intrikán, archanděl a Bůh, že se jim chtělo… V dovětku Puškin ještě prozradí, že Bůh uznal Mariina později zrozeného syna za vlastního, a že Gabriel – Gavriil ji rád a tajně navštěvoval dál.
Editoři ke krátkému eposu Gavriiliada připojili kompletní udavačskou dokumentaci o vyšetřování autorství básně carskou kanceláří. Je, počínaje rokem 1828, svědectvím o mentalitě, jazyce a také blbosti té doby. Což potvrzuje, že každá doba je stejně blbá. Vypadá to, že vyšetřování zastavil car až na naléhání jiné Marie z jiné Gavriiliady, a tou byla Puškinova manželka Natálie, carova důvěrná přítelkyně…
Kolikrát Alexandr Sergejevič zasáhl divadlo, se už těžko počítá. Když jsem se nedávno asi po dvacáté díval na tzv. režisérské znění Amadea, uvědomil jsem si, jak silně hrou Mocart i Saľeri zapůsobil ruský básník i na básnické obrazy Shafferovy hry a filmového scénáře. Mnohokrát jsem k tomu četl dokumentaci a doposud jsem nezjistil, kdo z velkých ruských šlechticů Puškinovi „dal do pera“ třeba větu, v níž říká Mozart Salierimu: Dlja těbja velikij Bomarš Tarara pisal. Kdo jiný v roce 1830 u nás nebo kdekoliv jinde v Evropě ještě věděl o Salieriho skvělé „politické“ opeře Tarare ze stejného roku 1787, v němž Mozart napsal Dona Giovanniho?!?
Snad se někdo chopí této knížky a přeloží choulostivou Puškinovu erotickou lyriku do češtiny. A nejen z ruštiny, jsou tam třeba i krásné francouzské verše o tom, jak se Puškin doposud nestačil promilovat u své přítelkyně „do vyšších pater“, protože je pořád, no: J’ai possédé maitresse honnete. / Je la servais comme il lui faut / mais je n’ai point tourné de tete- /
Je n’ai jamais visé si haut.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
