Dědova mísa
V neděli ráno jsem při snídaní četl v jedněch novinách rozhovor s Radkem Johnem, kde prohlásil, že čeká, až si některá skvělá herečka vezme monolog Kristýny Kočí a po vzoru Ivánku, kamaráde z něj udělá novou divadelní hru; po obědě jsem se dočetl v jiných novinách, že už na tom pracují v Rubínu a v neděli se to bude předvádět. V tento den jsem v televizi viděl o připravovaném pořadu reportáž, bohužel jsem jej neviděl na jevišti. Je jednou z pozoruhodných vlastností divadla, že může tak bleskově operativně reagovat a využít výpovědní hodnotu zcela čerstvého životního materiálu, jenž ovšem musí mít scénický potenciál. Monolog, o němž je řeč, ho má bohatě. Je to pokus o velkolepé sebescénování, jenž má ve skutečnosti žalostnou podobu.
Zaslouží ocenění, že jej v Rubínu bleskurychle využili, ale myslím si, že naše politická scéna má scénický potenciál neskonale větší a hlubší, že nabízí množství možností, jak s jeho využitím stvořit jedinečný, sugestivní divadelní obraz naší doby. Máme pro to vynikající příklad: Shakespeara. Všechny jeho historické hry jsou politikum par excellence, o Jindřichu VI. prohlašuje dokonce Martin Hilský ve své knize Shakespeare a jeviště doby, že jej lze chápat jako divadelní esej. A co víc: ptá se, zda smysl tohoto textu byl propagandistický, zda se jím snažil Shakespeare vyjít vstříc královské moci a zda byl autorem bytostně konzervativním. Shakespeare však dějiny nevtěsnával do politických a ideologických kadlubů. Viděl je, jak rovněž tvrdí Hilský, mnohoznačně. Tudorovský mýtus je v jeho historických hrách obsažen, ale pouze jako jedna z perspektiv, jimiž se dá mechanismus moci, o nějž v tom historickém cyklu jde, nahlížet.
Obávám se, že v našem divadle je cosi, co nevytváří příznivou atmosféru, aby divadlo mohlo takto politickou scénu vnímat. První – nutnou – podmínkou k tomu je chápat dějiny jako výsledek jednání lidí. Což znamená věřit v drama, jež zobrazuje svět skrze jednání. Tento způsob vzniku a existence scénického obrazu není ovšem dnes příliš oblíben. I dramatický základ Shakespearových textů bývá v mnoha inscenacích zpochybňován a potlačován. Je tu však zřejmě ještě další zábrana, jež brání tomu, aby scénický divadelní tvar vkročil odvážně do proudu politických událostí, jimiž chaotické činy lidí vytvářejí dějiny. Jako by existovaly jakési obavy otevřít některé problémy, jež by jako námět nebo téma mohly vypadat jako levicové. Nedávno se tímto směrem pustil Roman Sikora a pokusil se spolu se souborem Letí ve hře Zpověď masochisty zmapovat citlivou a třaskavou půdu sociální sféry naší současné politiky. Tento jeho pokus byl rychle a elegantně zlikvidován, jak se dnes s oblibou říká „zameten pod koberec“, protože byl pro leckoho ideologicky a politicky příliš vlevo. Nezmiňoval jsem otazníky, jež se vznášejí nad přítomností tudorovského mýtu, nad Shakespearovými historickými hrami, náhodou. Jsem totiž přesvědčen, že ve všech sférách našeho divadelního klimatu, tvorbou počínaje a kritikou konče, by neměl chybět ten shakespearovský smysl pro mnohostrannost a mnohoznačnost pohledu, že bychom se měli vyvarovat jednostranných postojů, jež diktují jiné zájmy než estetické, divadelní. Jinak bychom marně čekali na představení, které svou scénickou podobou dokáže vytěžit z politického dění víc než jenom glosu na okraj, jíž přes všechnu chvályhodnost, o níž jsem psal na počátku, předvedení sebescénování jedné političky nakonec přece jen je. Nejde o pravicovost ani levicovost, jde o tu mnohostrannost dějin.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
