Dědova mísa
Chtěl jsem psát o úplně něčem jiném, nevšímat si stranicko-politických půtek, právě ony mě však v uplynulých několika dnech opětovně zvedaly ze židle. Včera, kdy jsme oslavovali nekulaté výročí obnoveného samostatného státu, dočítal jsem Vieweghovu poslední knihu Mráz přichází z Hradu, pokračování jeho Mafie v Čechách, navykle pustil jsem si k tomu zprávy – a hle, už jsem tam byl, v symbolu české státnosti, v monumentálních prostorách Vladislavského sálu. A jak! Vystrašen nebezpečím nového omezování národní suverenity, jež nyní už Evropa ani neskrývá, a naopak vyzýván k tomu, abych si uvědomil povinnost každého vlastence udržovat autarkickou suverenitu a národní tradice. V jednom okamžiku se mi spojila řada zážitků posledních dní a připadal jsem si, že naživo přihlížím Havlovu tragikomickému dramatu Odcházení. A nepřipomínal je jenom leitmotiv dramatu, koncentrovaný do hesla: Méně státu. Pravda, byl jsem ovlivněn přízračnou atmosférou knihy s ději a postavami skutečnými či fiktivními, jenomže všichni v ní mluvili slovy, jež si má paměť identifikovala přesně, vždyť jsem je četl zachycená v tisku, vyslechl v rozhlase či televizi. Tedy fikce, jež operuje se skutečností, v níž česká malost prosákne všude, svět zločinu nevyjímaje a v určitém bodě se pochybnosti začínají měnit v jistotu (MV).
Sám prezident volá po hrdosti, ale po zatloukané blbé náladě, již předchůdce vycítil už před více než desetiletím, náhle vinou žurnalistů, inteligence ve společnosti vidí, že převažuje zloba, závist, agresivita, pesimismus a malověrnost – čas to téměř halasovsky kostižerný. Jak to jenom dokázali? Inu, nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky. A co je snad nejhorší: jimi vysmívaný, slabý stát jim k tomu dává obrovskou příležitost. Že by se stát měl znovu posílit, třeba utužením náhubkového zákona, aby jim v tom zabránil? Že by se měli poslat do výroby jako v padesátých a sedmdesátých letech, aby v plodné práci na povznesení naší ekonomiky nenašli čas na kritickou reflexi, jež by měla být jejich hlavním společenským posláním? Jenomže to už se opakovaně neosvědčilo: kdo v sobě najde schopnost reflexe a sebereflexe, už se jich nezbaví, ať dělá jakoukoli práci.
Přízračnou atmosféru tohoto dne navodil v poledne i vysoký pfinanční úředník (viz Jarry), který jako by anticipoval nadcházející večer: jeho slova zahrozila nadcházejícím začátkem války, chci věřit, že neúmyslně. Při očekávání nového státního rozpočtu, snad náhodou, snad v důsledku nadbytečného vzdělání, použil slavnou větu Winstona Churchilla, pronesenou k národu na počátku války, a účelově si ji poopravil: Bude to rozpočet potu, krve a slz. Trochu sice v rozporu s prezidentovým ujištěním, že žijeme v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin. Ale už pár dní před tím začala mě jímat hrůza, když ministr pfinancí (opět Jarry) ohlásil, že bude řezat do živého (anebo do masa, přesně nevzpomínám) a odnese to dopravní infrastruktura, regionální školství a věda. Vzdělání je přece prioritou programu současné vlády, docela nedávno se tím zaklínal premiér. Nebo zase už to budou pouhá slova, za nimiž se bude skrývat známé čachrování s penězi, s falešnými doklady o vzdělání většinou v podivných privátních vysokých školách, někdy i ve školách státních. O kultuře se tu už raději ani nemluví, to je pod ministrovou, tedy i vládní rozlišovací schopností.
Na letošním udílení státních cen mě snad proto nejvíc zaujalo, že po eskapádách, jež ministerstvo kultury předvádělo s Národním divadlem (anebo divadly, přihlížíme-li k budovám a souborům), vystoupila ministryně téhož na jevišti dotyčného svatostánku a pronesla projev. Oceňme tu srdnatost, anebo snad něco jiného?
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
