Dědova mísa
Německý humor obecně podceňujeme (výjimkou však vždycky byl nedostižný politický kabaret), už předem namyšleně vidíme v něm hanswurstiády, obhroublý vtip, kopání do zadku, jež spolehlivě budí smích – jak kdy. Berlínská Volksbühne na závěr festivalu německého divadla předvedla, jak rafinovaně je možné zahrát sto let starou lidovou frašku – v okázalé Státní opeře jako lahůdku až choreograficky dokonalou. Jemná parodie lidových taškařic, filmových gagů, kde každý aktér má přesně vypracovaný svérázný způsob pohybu, ne aby sám o sobě byl k smíchu, ale doopravdy – není samoúčelný, leč charakterotvorný. Žasnul jsem nad profesionalitou herců, kteří přesně plnili režijní záměr, ať je kaskadérské pohyby musely stát modřiny po těle. Při zjevně disciplinovaném podřízení přesné a přísné režii ani stopy po strojenosti, naopak, za každým extrémním pohybem nelíčená radost z komediantství. Kolikrát jenom prolétl herec, jistě ctihodný pán, po břiše celou scénou, až se hlavou téměř zarazil o první řady hlediště! Vzpomněl jsem si na to, jak přece jenom náročnějšího Klicperu dokázal inscenovat E. F. Burian, anebo zfilmovat Alfréd Radok. Profesionalita i v lidové frašce. Nic nepodcenit. Jinak je to tak často vídaná šarže pro nenáročného diváka – jenomže berlínští předvedli nenáročnou frašku i pro náročného diváka. Takové divadlo může způsobit, že nenároční diváci budou na vyhynutí.
O pár dní dřív zážitek poněkud jiný: uprostřed bahnité scény bílé čtvercové plató a na něm s minimem rekvizit hraje se veselohra velkého německého klasika Heinricha von Kleista. Takto řečeno, neviděno, možné podezření z režijní a scénografické svévole. Ale kdež! Ono bahno hraje po celé představení svůj význam, a v závěru pak nejzřetelněji. Kleista mám rád, Katynku i Prince Bedřicha Homburského, ani pomníček na břehu jezera Wannsee jsem před léty nepominul, a o Rozbitém džbánu jsem si myslel, že ho znám. Přiznám, že nerad bych ho viděl v rukou režiséra, který by si ho příliš přizpůsoboval svým autorským ambicím. Když se však na německém festivalu ve Stavovském divadle nad Kleistem otevřela opona, už v samé expozici blesklo mi, zda vlastně neočekávám, kdy se na scéně objeví Gogolův Revizor. Do té doby mě to nenapadlo, až v aktuálním provedení vídeňského Burgtheatru. Vždyť základ hry jsem považoval za komediálně banálnější, a ve srovnání s Gogolem banálnější také je, o to však větší překvapení, co z ní dnes lze všechno vyčíst. Šlo opravdu jenom rozsoudit, kdo rozbil džbán? Zpočátku zmatek jako v Revizorovi: na cestě do vsi je totiž vrchní soudce. Příprava na soud vedený rychtářem je zprvu groteskní: jde sice o džbán, který při útěku z dívčí světničky kdosi shodil a roztříštil, ale ve hře za ním je dívčí čest a pokus úplatkem ji pošlapat. Na straně žalobců je dívčin nastávající a s ním celá ves. Vrchní soudce zprvu trvá na soudu podle regulí, nikoli podle toho „jak to u nás chodí“, o což soudce-rychtář se snaží. Jakmile však podle zranění by mohl být podezřelý on sám, vrchní soudce bere zpátečku, nabádá ho, aby raději s vyšetřováním přestal – tuší, že důkazy se obrátí proti rychtáři. Když tupý rychtář pokračuje, jist, že moc má v rukou, a vrchní soudce v něm podle indicií vidí nepochybného původce škody a skandálu, začíná přecházet na jeho stranu. Nastává situace nejmrazivější: dívka se odhodlá vykřičet pravdu: nelze ji nevidět, celá žalující vesnice však pomalu couvá, až všichni zmizí ze scény. Strach žalující umlčí. Rychtář sice znemožněn, ale ujištěn, že někde jinde se pro něho nějaké místo najde. Vrchnost vrchnosti oči nevyklove. Že by klasik viděl přes staletí až k nám?
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
