Dědova mísa
Vzaty do fonografu – pod Janáčkovým dobovým názvem a s jeho kresbou fonografu vyšla třídílná publikace slovenských a moravských písní v nahrávkách Hynka Bíma, Leoše Janáčka a Františky Kyselkové z let 1909–1912. Je to zásluha především muzikoložky Jarmily Procházkové a mezinárodního týmu, který shromáždila v Etnologickém ústavu AV ČR: z Česka ona a L. Uhlíková, ze Slovenska A. Lukáčová a H. Urbancová, z Rakouska G. a F. Lechleitnerovi a další techničtí pracovníci. Fascinující na celé věci je, že po stu letech vyšel sesbíraný materiál ve všech dostupných podobách, vědecky okomentovaný: v prvním dílu nalezneme soubor odborných studií a zpráv, jež vyhodnocují sesbíraný folklorní materiál z různých úhlů, převážně historického, etnomuzikologického a technického, druhý díl obsahuje transkripce mluvených a zpívaných textů a třetí díl tvoří tři kompaktní disky se zpracovanými nahrávkami a datový disk s dalšími textovými, zvukovými a obrazovými dokumenty.
Přitom tzv. „Janáčkovy válečky“, jak se sbírce dlouhá léta říkalo, byly doslova postrachem různých nakladatelství, která vznikala, fungovala a zanikala, a válečky se v nich válely a nikdy se je nepodařilo vydat. Až teď – klobouk dolů před Jarmilou Procházkovou a jejím týmem. Je to úžasný antropologický, hudební, sociologický a historický dokument. Ve Vídni s prastarými fonografickými záznamy udělali zázraky, přesto nejsou dokonalé, ale slyšíme dobové zpěváky! A mezi nimi určitě někde i Janáčkův hlas!!!
Dlouhou dobu jsme si mysleli, že za slovenskými písničkami Janáček a jeho spolupracovníci zajížděli až někam na Terchovou nebo do Strážovských vrchů. Ale kdepak! Díky etnoložce Martě Toncrové už nějakou dobu víme, že to bylo prozaičtější: Janáčkův tým navštěvoval ubytovny slovenských zemědělských dělníků a dělnic v okolí Brna a nebozí byli na místě „fonografováni“ – proč nepoužít tohoto slovesa, když v legendárním Menzelově filmu praví diva českého jeviště: Kinometografovati se nenechám!! Mohlo nás to napadnout – Janáček měl Uhry policejně zakázané, považovali ho tam za štvavého českého nacionalistického fanatika a on tedy nemohl přejít přes kopečky ani těch pár kilometrů jako jeho Laca, když jde pro svatební kytičku Jenůfě na Slovensko. A tak Janáčkovi a jeho spolupracovníkům nezbylo než zapisovat a nahrávat na polích nebo v ubytovnách, ovšem na tehdy zánovní fonograf, který obdrželi pro záznam lidových písní v rámci celorakouské sběrní písňové akce. Jak to probíhalo, zaznamenal Hynek Bím: Po večeři jsme šli navštívit Slováky ve statku. Někteří už byli na lůžkách a pohlíželi zvědavě na nás. Jeden na druhého poukazovali, že ten a ten umí písničky, ti zase poukazovali na druhé. Konečně začali na ukázku. Zpívali dobře a pěkné písně. Františka Kyselková k tomu výstižně dodala: Šli, aby se hrdě pochlubili se svými písněmi.
Kdysi, když jsem se od etnografů dozvěděl fakta o tomto podivuhodném sběru, jsem pomýšlel na krátkou operu Janáček zapisuje s fonografem. Viděl jsem zběsilého Janáčka, jak zuřivě pobíhá mezi statkem, poli a nádražím, vláčí fonograf, nadává mu, děsí svou laštinou slovenské zpěvačky a ty pozorují pomateného strejce a snaží se pochopit, co po nich chce. Tu ideu jsem naštěstí opustil.
Ale stojí za to si připomenout Janáčkova slova o významu folklorního sběratelství: Ač studium sbírek národních písní jest dobrým prostředkem obroditi se duchem lidu, přece samo o sobě nikdy nedostačí, lehce z pravdy nás odkloní a nikdy tak neuchvátí, nerozehřeje, jako životem v život lidu vnikat.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
