Dědova mísa
V loňském 5. čísle hudební revue Opus musicum vydal etnolog a muzikolog Lubomír Tyllner studii Folklorní inspirace v díle Antonína Dvořáka. Název studie doplnil podtitulem s provokativní otázkou: Uměl český hudební skladatel zapsat tanec furiant?
Takovou studii jsme dlouho potřebovali. Jestliže Antonín Sychra dokázal pregnantně využít svých zkušeností se strukturalismem a posunout hranice Dvořákova symfonismu – ať toho „absolutního“ či „programního“ – směrem k naší době, Tyllnerův text je vynikajícím skokem k analytickému a fenomenologickému uchopení toho, co Dvořáka proslavilo jako „slovanské tance“. Jiná etnoložka, Daniela Stavělová, už před šestnácti lety zpřístupnila pramennou edici Lidové tance v guberniálním sběru z roku 1819 jako příspěvek k historické typologii české lidové taneční kultury. Od dob muzikologického amatérismu se neustále omílalo, co který tanec je. Přitom, jak Tyllner právem zdůrazňuje, Dvořák označil tance jen římskými číslicemi, jako by ani nechtěl naznačovat jejich domnělý původ v jednotlivých případech. Už Smetanu zřejmě zaskočilo, a snad i rozčílilo, že Dvořák jmenuje své kusy jen pod všeobecným názvem Slavische Taenze, aniž by člověk věděl, které to jsou a jestli vůbec existují, jak Tyllner připomněl Smetanův dopis Františku Urbánkovi. No, asi ne moc existují, protože – jak Tyllner dokládá – ty konkrétní dobové české se v Dvořákových tancích hledají jen obtížně a vesměs neúspěšně, a ty „slovanské“ existují asi tak, jako bylo na Moravě za Rakouska-Uherska „slovanské“ všechno, co nemohlo být české vzhledem k jiné zemské příslušnosti. Takže je to jako se slovanským gymnáziem, protože vyučovací „jazyk slovanský“ existuje asi tak jako „slovanský tanec“.
A tak díky Lubomíru Tyllnerovi už budeme vědět, že 1. tanec „není pravým furiantem“, 2. tanec jako „dumka“ neobstojí, zato 3. tanec v úvodu téměř doslova cituje tanec klatovák známý ze sbírky Josefa Zemánka, 4. tanec je spíše sedlský minet, který byl ještě v 19. století na venkově oblíben a je doložen již v Kunzově sbírce a dalších sbírkách 19. století.
Před více jak třiceti lety byl ve stejné revui Opus musicum otištěn Dvořákův jediný známý článek, k němuž ho za asistence sekretáře přiměli přátelé v Americe – když chtěli, aby Dvořák stručně vyjádřil, co je největší zárukou slovanskosti jeho hudby, odpověděl: Franz Schubert. Nyní tedy můžeme hledat původ „slovanských“ tanců v prostoru od reliktů menuetů a laendlerů přes německé tance až k polce, skočné a dalším kouskům z tanečních pořádků té doby. Slovanskost tanců se povážlivě smrskne, ale přiblížíme se té pestré směsici, která se u nás tehdy tančila. Ukáže se také, jaká byla tehdejší „výdrž“ tanců a co a jak přežívalo.
Nevím, jak jinak zakončit poděkování Lubomíru Tyllnerovi než připomenutím Dvořákova údajného výroku: Nápady mám, jenom ty titule.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Kdy dojde na Moravské dvojzpěvy 🙂 ?
29.01.2013 (23.38), , Trvalý odkaz komentáře,