Dědova mísa
Sleduji noviny poctivě, naslouchám rozhlasovému i televiznímu zpravodajství, a stále pociťuji, že téměř nerozumím, co se vlastně děje, a už vůbec nedokážu vyčíst, kam svět vůbec spěje. Čtu neustávající sled událostí, řekl bych spíše efemerid, jež při nejlepší vůli nedávají člověku smysl. A nejde o souhrn nepravostí, křivd, zlodějin a lží, ale o běžně zaznamenávané, zdánlivě důležité, či zřetelně banální události. Kde v přítomných chvílích hledat tu stopy po smyslu a zákonitostech vývoje? Samozřejmě je najdeme v historii, ale jde tu o aposteriorní poznání toho, co se už událo, a paradoxně výsledek nejpřesnější, čím dál je od vykládaných dějů. Možná hledat v sociologii, ta je však společensky příliš závislá, anebo snad rovnou v ekonomii, vládnoucí královně věd, jež se sama považuje za projev exaktního myšlení? Málokterá teorie se přitom v kritických okamžicích mýlila tak osudově jako ekonomie – téměř vždy byla zaskočena tím, co se proti jejím predikcím událo. Hledat poznání v politice? Vždyť to je jenom hra veřejných a skrytých skupinových či docela osobních zájmů – tam se nic podstatného nedozvíme, neboť téměř nic se neodehrává ve veřejném zájmu. Možná bych se něčeho dohledal v projevech myšlení, jež je minoritní, ale to ve společnosti sluchu nedojde, – společnost je už příliš závislá na spotřebě inflačních informací, stejně jako je závislá na jakékoli nadbytečné a umělé spotřebě předmětů. Kde tedy hledat odpovědi na základní otázky našich životů, v médiích? V parlamentních řečech, v účelově utvářených zákonech? V nich bychom se ztratili docela.
Třeba hledat úplně jinde, v oblastech neužitečných, o jejichž nedůležitosti, až zbytečnosti nás praxe, jíž jsme téměř všichni podřízeni, denně přesvědčuje – a nepřesvědčí. Stačí se začíst do zprvu málo srozumitelných textů, zaposlouchat do skladeb, jež nám jsou na první poslech nepochopitelné, ne-li odpudivé, zařadit si je do vývojové řady dlouhé historie lidského umění, myšlení, a teprve pak začnou objevy! – jenom jim umět pozorně naslouchat. Uvědomil jsem si to, když jsem četl knihu, jež je originální snahou pochopit a vyložit dějinné procesy, s nimiž zdánlivě nemá mnoho společného. Alex Ross v knize Zbývá jen hluk pokusil se postihnout pohyby dvacátého století nasloucháním hudbě. Výsledek? Ve dvojím smyslu úžasný: jednak vyložena logika posunu výrazových prostředků hudby, jednak jejím pochopením pak originální vhled do samotných dějinných procesů. Detaily jsou fascinující: v romantikovi Lisztovi rozpoznán počátek rozchodu s konceptem tóniny (Bagatelle sans tonalité) už třicet let před koncem 19. století, tedy nikoli až Schönberg. Stačilo si všimnout, a směr vývoje mohl být vystopován. Wagner, kult nejen hudební, musel sám postřehnout: Nahmatal jsem puls moderního umění a vím, že jeho dny jsou sečteny. Mahlerova jsou slova o hluku, nezbytném, aby byl slyšet, věděl však, že symfonie musí být jako svět. Musí zahrnovat vše. V tomto smyslu Ross dokonale vyjádřil ambivalenci umění za všech totalit, třeba u Šostakoviče hraje důležitý part ona ambivalence výkladu smyslu, či dokonce častá ironie a persifláž, těch užívá i následovník Alfred Schnittke. Vnucuje se mi tu poznání ze dvou frankfurtských výstav: ruského období Chagallova a německého umění dvacátých let. Až mrazilo, jak zejména z německých obrazů každému mělo být včas jasné, co vyjadřují: nejbližší německou budoucnost.
Je to u nás od věci? V pražském divadle vznikne Pařízkův a Jařabův evropský soubor s drásavou dramaturgií, z nevůle úřadů zanikne, neboť ony milují bulvár, produkující zapomnění. Jenom ne znepokojivé obrazy. V povaze skutečného umění je však znepokojivé hledačství, pátrejme po něm, abychom pochopili, v čem žijeme a co nás ohrožuje. Všímejme si ho a střezme je.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
