Dědova mísa
Kdybych myslel jenom na sebe, neměl na mysli osud mladších přátel, kdyby tu nežily děti, jež čekají na svoji budoucnost, nevím, snad by Schwarzenbergův povolební vzkaz Na shledanou v lepších časech nemohl mne uspokojit; ještě dnes mi ta slova znějí v uších ze zapovězeného poslechu pořadu Volá Londýn, jenomže tehdy se lepší časy zdály být na dosah. Dnes váhám, jestli bych neměl spíše přitakat jiným slovům, jež jsem slyšel ve stejnou lednovou poslední volební sobotu: Teď už konečně zvítězila ta pravda a láska nad lží a nenávistí, a přijmout je tak, že do přístěnku uložím nerudovskou dědovu mísu, spokojeně odeberu se na věčnost, neboť dějinného a životního cíle již dosaženo, jistě se míní, že i mého.
Jenomže kdyby tomu tak bylo! Chápu, že člověk si odedávna utvářel symboly, vytvářel rituály – vše jako nezbytnou součást života, aby tajemnému, nepochopitelnému vůbec porozuměl, a také dokázal ho přežít. Z rituálů, zprvu pohanských, pak náboženských patrně povstaly i rozličné formy divadla, jehož obrazné jednání nabízelo možnost onoho porozumění, někdy povznesení, a často i zábavu. Jak léta pozoruji nikoli sám obsah, jako spíše podobu politického života, stále více mi připomíná tu lépe, tu hůře režírované divadelní představení. Vzpomeňme na dokonale vypracované obřady, jež provázely korunovace feudálních pánů a nesčetné rituály a slavnosti. Obdoba korunovací v nové době bývala občansky střízlivější, demokratická, neboť jim předcházely volby, v nichž postupně umožňována účast stále širšímu censu, až po volební právo všeobecné a rovné.
Co však postupem doby pozorujeme? Novodobé volby se stále více přibližují představením, jež byla součástí okázalých korunovací: vždy na určitou dobu jsou po volbách do rolí (funkcí) obsazeni profesionalizovaní herci (politici), kteří pak na scéně (parlament, vláda etc.) jednají v zastoupení přihlížejícího publika. Proti divadelním hercům výhoda neskutečná: špatný výkon, špatná hra, špatné provedení neznamená prázdné divadlo, lid nemůže z hlediště odejít, neboť ve svém hledišti žije a pracuje. Pravda, jednou za čas je k masovému představení přizván každý jednotlivec ze společenského celku. Ale jenom jednou, pokud nejsou volby dvoukolové. Většinou však přihlížíme občanskému aktu, v němž si nelze vybrat, ale odpovědnost občanům nedá, aby rezignovali. (Pravda, poprvé v prezidentské volbě mohli si vybrat ze dvou osobností, a nikoli z množiny většinou neznámých tváří v přidělené soupisce, pořízené sekretariáty, na což občané nemají vliv, ostatně k ní ani přístup. Ostatně naše moderní stranictví o větší množství členů ani moc nestojí – z dobrých důvodů: přiznejme si, že známý axiom bratří Čapků o poměru mezi množstvím salátu a šneků z podobenství Ze života hmyzu platí silněji než před devadesáti lety.)
Jestli se nemýlím, pak ve Spojených státech vypracována občanská obdoba monumentální královské inaugurace. Velkolepé, několikrát opakované divadlo se statisíci účastníky. Jenomže i nezkušený dramaturg za tímto představením vidí pečlivě vypracovanou dramaturgii, jež zaměstnává štáby dramaturgů. Nikomu však neujde přímý poměr mezi dosaženým vítězstvím a vynaloženými prostředky. Jak se demokracie stává stále nákladnější, je stále podobnější průmyslu reklamy. Klamavá reklama je sice zapovězena, ale dramaturgie volebních štábů tato omezení nemá. Vše je podřízeno účelu: ponížit soupeře. Pomluva a vědomá lež je nejúčinnější. I když se jako nepravda prokáže, vždy na člověku kus špíny ulpí. Vždycky se přece říkalo: Aha, to je ten co kradl, anebo že byl okraden? Ať tak či onak, je podezřelý. Vítěz pak bere vše. Není to povědomé?
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
