Dědova mísa
Ludvík Kundera, otec spisovatele Milana Kundery, první rektor Janáčkovy akademie múzických umění, je autorem několika knih – v tom však asi není jeho hlavní význam pro českou hudební kulturu. Absolvent německého gymnázia v Brně, kde se v Králově Poli roku 1891 narodil, studoval na Karlově univerzitě v Praze češtinu a němčinu, potom studoval soukromě klavír, prošel interpretačním kurzem na pařížské École normale u Alfreda Cortota, poslouchal hudební vědu u Zdeňka Nejedlého a vysokoškolská studia ukončil doktorátem filosofie na Masarykově univerzitě na základě disertace u Vladimíra Helferta. Studoval také zpěv a složil z něj a z klavírní hry ve Vídni v roce 1910 státní zkoušky. Koncertoval, pohyboval se v těsné blízkosti Leoše Janáčka, za jehož asistenta ho lze po celá 20. léta považovat. První světovou válku strávil jako legionář v Rusku – a právě sem se upírá dnešní pozornost Dědovy mísy.
Před léty, když jsem pracoval na disertaci, jsem Ludvíka Kunderu několikrát navštívil v jeho královopolské vilce, abych zjistil pramenné údaje o vztahu Janáčka k Bartókovi, Schoenbergovi, Krenkovi, Hindemithovi a mnohým dalším. Setkával se s nimi na mezinárodních hudebních festivalech ISCM. Ve vilce jsem občas natrefil Milana Kunderu, ale s ním jsem se pravidelně potkával spíš na královopolském koupališti pár desítek metrů od jejich vilky – od těch dob se známe. Když už byl v emigraci, navštěvovali jsme s historikem profesorem Josefem Válkou vdovu po Ludvíkovi Kunderovi – a ta mi dala knihu, kterou její manžel napsal jako legionář a vydal v roce 1919 v tiskárně Čechoslovackogo Informacionnogo bjuro v Jekatěrinburgu. Je to útlá brožurka o pětatřiceti stranách ruského textu, a nese název O muzykě čechoslovackogo naroda. Kundera se podepsal křestním jménem Lui. Informativní dějiny české hudby zřejmě vytvořil bez jakýchkoli pramenů, jak by k nim v ruském městě přišel. Knížka má šest kapitolek: Československá hudba v Rusku, Lidová píseň, Před Smetanou, Klasické období – Smetana, Dvořák, Fibich, Současníci – Novák, Suk, Foerster, a konečně Interpreti.
Ano, čteme dobře, žádný Janáček! Kundera, který o osm let později glorifikuje Janáčka za Glagolskou mši, jejíž klavírní výtah pro Universal Edition pořídí, tehdy napíše nadšeně o Novákově Bouři, že je to jednolitý ohromující zvukový obraz v nejdokonalejší formě, plný žhnoucí jižní krásy a divoké exaltované vášně. O Janáčkovi kus dál jen poznamená: …stranou od veškerého hudebního světa žije moravský teoretik a skladatel (!) Leoš Janáček, jenž zasvětil celý svůj život snům o posvátném umění. Je možné v mnohém nesouhlasit s jeho názory a teoriemi, …asketa zvuků, opravdový kněz umění usiluje o dosažení svých cílů těmi nejjednoduššími prostředky…
Těžko pomyslet, co by s Kunderou „asketa zvuků“ udělal, kdyby to tehdy četl. Stačí, že víme, jak ho týž Kundera v roce 1927 rozčílil v souvislosti s Glagolskou mší, když napsal, že je to dílo „věřícího starce“ – žaden stařec, žaden věřici, mladíku, odsekl Mistr.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
