Dědova mísa
Vpravdě mě nezajímá, jak se v politických stranách vedou spory, jak se začínají ustavovat názorové frakce. Včera jsem však slyšel neuvěřitelnou větu, iniciátor vznikající frakce se dušoval, že není namířena proti vedení politické strany, neboť situaci frakcionáři budou řešit tak, že nastavíme si komunikaci s vedením. Slovo nastavit se začalo užívat v nejnemožnějších souvislostech: pokud jsme se nezabývali technikou, nastavovali jsme si na hodinkách čas, v dávnějších dobách jsme pojídali nastavovanou kaši, už ji nejíme, zato nasloucháme nejinak navařené a umíchané ze slov. Nastavovaná kaše se neztratila, jenom se proměnila v metaforu nekonečného slovního projevu.
Vůbec je komunikace naším největším problémem. Buďto je jí moc, a to především v komunikačních prostředcích, jež z komunikátů žijí, anebo je jí málo, jak si stěžují vládní úřady, když podle svého svatého přesvědčení pracují pro obecné blaho, zatímco lid obecný to vůbec nechce pochopit. Vina? Nikoli praktický výkon moci, ale nedostatečná prý komunikace s těmi, na něž její důsledky dopadají, ač na množství slov si opravdu stěžovat nemůžeme. Jenom v tom kolovrátku slov nenacházíme skutečná, pravdivá sdělení. Komunikaci bychom tedy měli, pravda, neúčinnou. Možná chyba je v tom, že ubývá vůle, nebo dnes i schopnosti naslouchat. Přitom nic nového, už dávný klasik Aristoteles měl za to, že nemůže vládnout, kdo se nenaučil naslouchat. Když uvažoval, jaké jsou zákonitosti dramatu, v němž se komunikací překonává krize v katarzi, v konečné očištění, nepočítal ještě s tak vypracovanou komunikací, kdy každý aktér si vede svou, aniž oba navzájem sobě vůbec naslouchají; my to dobře známe nejenom z absurdního dramatu. Jevištěm se dnes stává celý veřejný prostor, plný nepřekročitelných příkopů mezi svářícími se soupeři, přes ně se pak nemohou (nechtějí?) přehoupnout a dohodnout.
A k tomu ještě ten požadavek vyváženosti, vynucovaný v médiích veřejné služby. Není to nesmysl? Jak může probíhat dialog, účastníci budou jednat vyváženě, navzájem si budou sdělovat své pro a zároveň předjímat soupeřovo proti? Může tak vzniknout plodný spor a střetem pak dojít k žádoucí katarzi? Jde vůbec o katarzi jako cíl? Vždyť společenskopolitický diskurs (o volebních mumrajích se tu nechci ani zmiňovat) stále více řídí se pravidly, jež určila nesnesitelná všudypřítomná utilitární reklama. Sám diskurs jako by stále více s reklamou splýval k nerozeznání. Abych však byl spravedlivý: reklama sice může šálit a v zájmu výrobce, prodejce i šálí, propaguje své, třeba polopravdou, ale o soupeři nelže, to má ve svém kodexu zapovězeno. Komunikace politická kodex ani pravidla nemá, ač už zmiňovaný Aristoteles spoléhal na ctnost a ušlechtilé, spravedlivé jednání, k němuž lze dojít učením, zkušeností a správnými návyky. Kde k nim přijít, když učení na vedlejší koleji, intelektuálové platí za škůdce, ctnost je pro smích, protože se z ní nesypou peníze, takže beztrestně lžeme, až se nám od huby práší. (Stará lidová moudrost ví: Kdo lže, ten krade.) Aspoň trochu poučení z prastarých zákonitostí dramatu by neuškodilo.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Za mého mládí s omezenou konfekcí
se nastavovaly různé části oděvů. Kdo „nestíhal“, nastavil noc. Také bylo možno pateticky nastavit hruď.
Nastavovat v pejorativním smyslu slova lze umělecké dílo – literární, divadelní, filmové – když autor nedokáže v pravou chvíli dospět ke konci. Také je možno někomu nastavit nohu, aby klopýtl.
Divadlo pak nastavuje zrcadlo, přinejmenším v Hamletovi.
12.03.2013 (23.35), , Trvalý odkaz komentáře,