Dědova mísa
Společenský týdeník Reflex (18/2011) uveřejnil bleskový výzkum agentury Approximate Truth, proč diváci nechodí na film Odcházení. Některé odpovědi jsou tak kuriózní, že by se daly klidně chápat jako recese. Ale ať už to tak je, nebo ne, o něčem přece jen vypovídají. Ovšem poslední výzkum divadelního diváka se konal v dobách pradávných. Přitom by mohl ledacos zajímavého nabídnout. Na katedře teorie a kritiky pražské divadelní fakulty AMU vznikla a byla obhájena dizertační práce, která se o solidní výzkum opírá. Více než tisíci studentům denního i kombinovaného (kdysi dálkového) studia humanitního typu ve věku od 18 do 35 let byly položeny otázky, které se týkaly jejich vztahu k divadlu. Respondenti byli ve své drtivé většině zcela ‚normálními‘ diváky, pokud tím rozumíme skutečnost, že nejsou mimořádně divadlem zaujatí a pokládají návštěvu divadelního představení za součást života, která by jim v nějaké míře chyběla, kdyby se dlouho do divadla nedostali.
Závěry, jež se dají z tohoto průzkumu vyvodit, jsou jednotlivě i v celku překvapivé a rozhodně nutí k přemýšlení. Nebudu je opakovat; práce vyjde v nakladatelství AMU a kdo bude chtít, tak si na základě předložených faktů udělá závěry vlastní. Myslím však na tuto práci a její fakta v poslední době velice často, když se setkávám s nejrůznějšími výroky a stanovisky; ponejvíce, když potkám takové pojmy jako třeba mainstream. Nemám nic proti tomu, když někdo – většinou to bývají kritici – tu nebo onu poetiku prohlásí za hlavní proud. Ale vadí mně, když se nepřipojí, že jde o názor autora tohoto stanoviska. Neboť marná sláva: o mainstreamu rozhodují také diváci. A nemusí být toho nejpokleslejšího vkusu. Mohou to být i diváci, kteří jsou na vysoké úrovni – ale ta nebo ona nová poetika jim nevyhovuje tolik jako kvality a podoby divadla, jež vychází z jiného kánonu. Občas se ptám, kam by asi byli zatlačeni, kdyby například starší kánon tradičního divadla zcela zmizel. Skončili by u jeho nejtrapnějších poloh, jichž věru není málo?
Pokládám za jeden z nejvýraznějších rysů – ne-li vůbec nejvýraznější – současného divadla jeho diferencovanost; možná ještě lépe: stratifikaci. Mnohé části tohoto divadelního rozvrstvení se nám vůbec nemusí líbit; dokonce je možné přijímat jenom jednu a ostatní přehlížet. Ale dlouholetý vývoj divadla v určitých civilizačních, kulturních a uměleckých podmínkách vlastně zrušil – či přinejmenším vydatně potlačil – obecnou nadvládu určitých norem, konvencí, metod, postupů. Je jim dopřáno existovat vedle sebe a diváci rozhodují o jejich životnosti.
V té dizertační práci jsou také otázky, které se ptají na vliv divadelní kritiky: do jaké míry ovlivňuje nebo neovlivňuje vztah respondentů ankety k divadlu, výběr toho nebo onoho představení. Odpovědi nejsou nikterak povznášející. A to jde o lidi, kteří mají k tisku a vůbec médiím blízko, mnozí z nich by v nich rádi pracovali. Opět nechci ani v tomto směru zveřejňovat fakta a závěry průzkumu. Snažím se jen upozornit na to, že v řadě otázek a problémů, z nichž některé se dotýkají i bytí či nebytí některých divadel, by nejenom kritika – ta si ostatně může dovolit díky své povaze názory ryze a čistě i provokativně individuální a subjektivní – měla brát v úvahu diváka a jeho podíl na oné stratifikaci. Měli bychom prostě přece jenom vědět více a hlouběji o jistých obecných proudech ve vnímání divadla. Neboť o „mainstreamech“ spolurozhoduje divák.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
