Dědova mísa
Předtím, než veřejný prostor ovládla masová média, roli pěstitele kultivovaného jazyka hrálo především divadlo. Tuto roli mu moderní doba odebrala a dnes už se ani v divadle na jazyk příliš nehledí. Je otázka, kdo komu se má přizpůsobovat, kdo má být nositelem kultury řeči. Rozhlas zprvu vycházel z divadelních tradic, mluva měla ve vysílání váhu. Patrně cestou k autentičnosti s živým vysíláním přestalo se na jazyk dbát. U těch, kteří jsou do vysílání pozváni, je to snad odpustitelné, ale pro ty, kdo v něm účinkují z profese, měla by být jazyková ledabylost zapovězena. Posluchač nemusí být purista, pokud však neztratil jazykový cit, je každým dnem zraňován. Od počátku devadesátých let se zprvu působením soukromých rádií začal jazykový projev zhoršovat, zavládla hraná bezprostřednost, v ní pak pouliční čeština s výkřiky jako na pouti. Někdy ve mně zatrne, když si pustím normální stanici a váhám, zda nemám nastavenu vlezlou stanici soukromou. O televizi ani nemluvím, tam je na prvním místě obraz, teprve pak nějaké klipové sdělení, a tak to také zhusta vypadá (nechci se dotknout profesionálů ze zpravodajství, kteří mluvit umějí).
Divadlo sloužilo dlouhá léta jako vzor, ale dnes se často přizpůsobuje nešvarům, jež slýcháme z médií, zejména z televize a z rozhlasu. Nejde tu jenom o slovník, větnou skladbu a styl, nýbrž i o intonaci české věty, ta trpí snad nejvíc. Nedávno Luděk Munzar vyprávěl o počátcích svého působení v Národním divadle a jen mimochodem poznamenal, že tehdy bylo jeho kolegům z jeviště ještě rozumět. Dnes však odtud slyším šumlovat, jako kdyby herci stáli před kamerou v některém ze seriálů a divák aby si mnohdy vypomáhal nahlédnutím do textu hry. Divadlo na svou roli v kultuře řeči stále víc rezignuje. Vzpomínám na zážitek z jednoho pařížského divadla: na scénu vstoupil herec, šlo o záskok, bez ostychu se zapojil do dialogu s textem hry v ruce. Nikomu, ani jemu to nepřišlo divné. Podstatné přece bylo, že četl text správně a živě. Pro Francouze vždy býval jazyk posvátný, pečuje se o něj, a snad to trvá. My však ani tam, kde jsme vždy jazyk kultivovali, o něj nepečujeme, naopak nevídanou šíří nabídky zlozvyky šíříme dál.
Z ulice pronikla obecná čeština s nesnesitelnou intonací do médií, tady je cesta zřetelná. Jiná je však situace, kdy do jazyka pronikají zlozvyky, jichž jsme si nejprve povšimli v projevech veřejných činitelů. Jejich slova, obraty se přes média dostávají do běžného jazykového projevu. Znával jsem běžně, že se soustřeďujeme či soustředíme, ale od jisté doby se prosazuje vazba budeme se soustředit; s takovou úporností ji naši představitelé v projevech užívají. Také oni nás odnaučují mluvit, hovořit, dohadovat se, protože povětšině komunikují, stane se pak, že problém i vykomunikují, přesně jako Vyskočilův Kusejr. Stejně namísto, aby někoho vychovali či rovnou vybrali, dnes se funkcionáři generují, až se vygenerují. Možná, že pláču na neskutečném hrobě, vždyť obecně nejfrekventovanější je plevelné slůvko jakoby. Bereme-li je vážně, pak žijeme ve fiktivním světě: vše kolem nás je přece jenom jakoby.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
