Dědova mísa
Dnes bych se rád rozhořčil nad jedním nešvarem, s nímž je velmi obtížné bojovat – s devastací kultury řeči. Ačkoliv jsem vystudoval bohemistiku a jsem milovníkem a uctívatelem naší mateřštiny, nechci být jejím fundamentálním hlídačem. Zejména proti floskulím bude obtížné bojovat, protože se jich obvykle chápou ti nejméně povolaní – novináři a mediální hvězdičky. Jazyk je přitom třeba neustále tříbit, k tomu však sotva přispějí lidé jako Lucie Bílá nebo Leoš Mareš. Ti jen opakují a šíří různé jazykové infekce. Až po letech jsem pochopil, proč měl PhDr. Otakar Nováček v telefonním seznamu napsáno odborník na infekční vady řeči.
Studiem floskulí se systematicky obírá Vladimír Just (Slovník floskulí, Academia, Praha 2003). Zmapování tohoto stylistického a jazykového smogu však jen málo přispěje k jeho eliminaci. Floskule vydatně podporují všechna média – vždyť je to tak pohodlné: to se nám jen zdá, to nedáme, dáme večeři nebo oběd, nebo, jak pravil jeden mladý příslušník establishmentu, který seděl vedle mne v divadle na Čechovovi – tu druhou půlku už asi nedám.
Co však je zvláště nebezpečné a co neustále ohrožuje naši jazykovou kulturu zejména v médiích? Záměrné upřednostňování a zdůrazňování obecné češtiny a její splývání s televizní a rozhlasovou novořečí. Výsledkem je, že i renomovaní mluvčí, kteří málem spadají pod Akademii věd ČR, aby se zalíbili lidem typu Bílé a Mareše, říkají běžně novej, krásnej, téma, který, ono je to dějový atp.
Tady je ovšem počátek všeobecného babylonského zmatení jazyků – vždyť si, proboha, nebudeme rozumět!!! Před léty Čech z Příbrami Evžen Sokolovský režíroval v Brně Totální kuropění od Ludvíka Kundery a požadoval po kapelníkovi orchestru Gustavu Bromovi, aby některé části scénické hudby byly pojaty jako jazzové improvizace. Gustav Brom to svým hráčům vesměs brněnské provenience rovnou přeložil: hréte z kule, rozuměj, hrajte z hlavy, tedy improvizujte. Sokolovský se však rozčílil, že žádné „skule“ nechce…
Podobně dopadneme, budeme-li v médiích sklouzávat ze spodní hranice češtiny do profesních slangů. Dialekty jsou krásné a svádějí nás studovat je, ale, proboha, nepatří do vysílání! Všimněte si, jak často se stávají předmětem ironizace určitého prostředí: nedávno v jednom časopise zdůraznili, že brněnský magistrátní úředník na dotaz, jak jsou připraveni řešit problémy bezdomovců, měl odpovědět něco jako silně na tym bócháme. Nevěřím tomu – je to určitě novinářská výpůjčka ve snaze zalíbit se zesměšněním úředníků prostřednictvím dialektu. Proto máme jednotný spisovný jazyk a obecnou češtinu, dialekt a argot bychom si měli ponechat pro jiná jazyková prostředí. Líbilo by se nám, kdybychom slýchali z rozhlasu zprávu z Plzně, že místo dostal primátorovo synovec, nebo z Brna, že v Pisecu só nový glajze (rozuměj koleje) až ke stadecu? Sotva. Tak dávejme zejména v oblasti show-bussinesu za vzor Karla Gotta, který k národu promlouvá zbytky naučené prvorepublikánské a protektorátní češtiny – a je to dobře!
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
