Dědova mísa
Ten, kdo přišel na knižním trhu s myšlenkou vydat soubor invektiv kritiků, kteří se v hodnocení nového uměleckého díla katastrofálně zmýlili, si určitě nestěžoval na nezájem čtenářů – naopak. Lidská touha po skandálu, po odhalení něčeho skrytého, nebo prostá radost z omylu někoho jiného mnohonásobně převyšuje touhu po naplnění etických nebo morálních principů obecně považovaných za správné.
Beru do ruky jeden z četných slovníků invektiv hudebních kritiků a vybírám pár situací. Tak třeba v květnu 1804 napsal Zeitung fuer die elegante Welt ve Vídni o Beethovenově 2. symfonii, že připomíná hroznou nestvůru, svíjejícího se draka, který je v posledním tažení a mlátí okolo sebe ocasem až do Finale (im Finale noch mit aufgereckten Schweife wuetend um sich schlaegt).
Nebo onen poměrně známý výrok renomovaného skladatele, houslisty a dirigenta Louise Spohra o Beethovenově IX. symfonii, zvláště pak o její poslední části: Její IV. část mi připadá svým uchopením Schillerovy ódy tak monstrózní a nevkusná, že nikdy nemohu pochopit, jak mohl génius jako Beethoven něco takového napsat. Vidím v tom jen další doklad toho, co pozoruji ve Vídni – a sice, že Beethovenovi chybělo estetické vzdělání a smysl pro krásu… De gustibus non est disputandum. Současně však takové invektivy dokládají proměnu mentality a vkusu často lidí, kteří jsou od sebe datem narození vzdáleni jen o pár let (neplatí pro Spohra – tam byl již generační rozdíl 14 let). Těžko jednoznačně určit, zda razance a útočnost invektiv stoupá, anebo zda je nutné ji studovat v kontextu doby a mentality.
Kritik chce často bavit – veřejnost, úzkou profesní skupinu, nebo sám sebe a okruh svých přátel. Od toho se odvíjí kompozice invektivy, její jazyk a zaměření. Tak např. Leonid Sabanějev napsal v prosinci 1916 o Prokofjevově Skytské suitě, že je to barbarská hudba, ale podivuhodná a na světě nejlepší barbarská hudba. V závěru recenze si položil otázku: Dává mi tato hudba radost, umělecké zadostiučinění (satisfaction), nebo zanechává hluboký dojem? A odpovídá si: Musím kategoricky prohlásit: NE! A dodává: Skladbu řídil autor s barbarským nasazením a bez zábran.
To Musical America v duchu zásady jiný kraj, jiný mrav nasadil vůči Prokofjevovi mnohem ostřejší tón, ačkoliv by mělo jít o časopis, který se snaží zachytit interpretační úroveň a dramaturgii koncertního života v USA. Kritika je z roku 1918, tedy necelé dva roky po ruské. A nepřipouští, že by skladbu považovala za umělecké dílo, píše totiž: Sibiřský nápor, pekelný vulkán, Krakatoa, tápání v hlubinách moře na samotném dně. Reginald De Koven v New York Herold v listopadu 1918 napsal: Mr. Prokofiev strikes me as a somewhat ribald and Bolshevist innovator and musical agitator. To pořád ještě jde, ale jihoamerický kritik se tak rozčílil při poslechu klavírního koncertu, že svému obecenstvu ve snaze o co nejpřesnější charakteristiku autora a jeho hudby představil Prokofjeva jako hudební guáno.
Kdo si chce přijít na nejpádnější invektivy, ten jistě sáhne po kritikách skladeb Arnolda Schoenberga. To je jedna oslňující řada kritických eskapád. K největším Schoenbergovým kritikům v Berlíně patřil Ludwig Karpath. Napsal třeba: A. S. je jeden z nejextrémnějších exponentů kakofonie jako zákonitého jevu. Nabízí nám estetiku ošklivosti. A tentýž pán napsal o Schoenbergově symfonické básni Pelleas und Melisande, že není naplněna „zlozvuky“ (to říkal také Janáček, Missklaengen erfuellt), ale je jedním celistvým zlozvukem.
Basklarinetista světového jména, Paganini basklarinetu Josef Horák, mi říkával: Maminka a kritik mají vždy pravdu. Potom se ohlédl, zda někdo není v blízkosti, a bylo možno zaslechnout slovo: hajzl.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
