Dědova mísa
Pavel Kosatík v Hospodářských novinách 9. května 2011 recenzoval soubor dokumentů, který vydalo nakladatelství Akropolis pod názvem II. sjezd Svazu československých spisovatelů 22.–29. 4. 1956, který editoval Michal Bauer. Vzpomínám na vyprávění přímých účastníků. Za vrchol sjezdu považovali projev Hrubínův a Seifertův. Hrubín přirovnal situaci poúnorové české literatury k labuti uvězněné v ledu; Seifert se přimluvil za propuštění uvězněných spisovatelů. Hrubína posléze přiměli k sebekritice; i Seifert výslovně připouštěl, že vězňové byli vinni. V očích pamětníků byli oba přesto hrdiny. Bauer soudí věcně: sjezd podle něj nepřekročil představu o výsadním postavení spisovatelů. V jejím duchu se též hlásil k úloze svědomí národa. I to bylo podle mého poplatné době. Svědomí je totiž jen a jen individuální.
Za jeden z nejtrapnějších činů své politické kariéry pokládám podpis, kterým jsem jako ministr kultury odvolal Jiřího Bělohlávka z funkce šéfdirigenta České filharmonie. Musel jsem to udělat, protože podle svého revolučního statutu si orchestr volil uměleckého šéfa hlasováním a stejnou cestou jej propouštěl. Ministr volbu jen potvrzoval. Byl jsem si přitom jist, že rozchod s náročným umělcem je nemoudrý a krátkozraký. Teď se tedy dirigent vrací – po dvaceti letech, z toho po jedenáctiletém působení v Británii – a v rozhovoru pro Mladou frontu DNES z 12. května uvádí, co orchestr zejména potřebuje: lepší hmotné podmínky. Teprve pak mohou stoupnout umělecké požadavky a dojde k určitým proměnám v chápání všech souvislostí. Doufám, že něco málo pochopili filharmonici už teď.
Jitka Frantová je v mé paměti zapsaná jako členka satirického divadla Rokoko z šedesátých let a jako příležitostná televizní moderátorka. Připomněla se teď velkou rolí v brněnském představení Hvězda stříbrného plátna a Magazín Hospodářských novin s ní 13. května přinesl rozhovor. Vybavuje si například, jak v emigraci v Itálii sbírala podpisy za osvobození Václava Havla a jeden z největších italských filmařů jí řekl: Když je někdo ve vězení, tak je k tomu vždycky nějaký důvod. Západní představitelé a prominenti měli často blíž ke svým oficiálním protějškům než k zakazovaným. Willy Brandt si s Brežněvem tykal a Sartre a jeho přátelé vybojovali Nobelovu cenu pro opěvatele genocidy Michaila Šolochova. Solidarita s disidenty se u mnohých dostavila až dodatečně – po listopadu 1989.
Pěkně vedený Magazín Víkend – příloha Hospodářských novin – mě potěšil i 27. května, když otiskl rozhovor Petra Honzejka s Jiřím Grušou. Gruša, autor nedávno vydané knihy Beneš jako Rakušan, formuluje se záviděníhodnou otevřeností. Připraven nucenou emigrací „o jazyk“ volil jako spisovatel mezi tragickým pocitem a mezi praktickým řešením: začal psát německy, ač se sám charakterizuje, že je svým způsobem Čech jako poleno. Život v Německu mu umožňuje Čechy kriticky nazírat. Dělají z velkých věcí malé. Nebojují. Proti korupci vymýšlejí zákony, jenže jsou většinou korumpovatelní. Dodávám: Ano, letité přizpůsobování diktatuře vedlo u dvou generací ke ztrátě sebeúcty. Nabídka korupce není sprostá urážka, přinejlepším jen porušení zákona. Bude na tom příští generace líp?
Revize: V tištěné verzi došlo k záměně jmen Pavla Kosatíka a Michala Bauera.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
