Dědova mísa
Bylo nečekané a překvapivé, že „listopadový uragan“ smete i Hrabalovo dílo, že dotud oblíbený a čtený básník se tak rychle zařadí mezi klasiky, kteří jsou vydávaní zřídka a v malých nákladech. V zahraničí ho nepřestali vydávat, obliby došel třeba v Itálii, Francii, ve Španělsku. Brzy nás pak překvapilo, že velký zájem o Bohumila Hrabala se od nás přestěhoval k sousedům, zase nečekaně nejprve do Maďarska, zásluhou Pétera Esterházyho (je známa vzájemná korespondence obou spisovatelů), pak do Polska. Stále častěji jsem se dočítal, v jaké ho mají Poláci v oblibě. Jako by brzy po devadesátém roce čtenář byl přesycen. V čem to je? Skutečně důsledek až překotného vítězství konzumu, jemuž se podařilo ovládnout téměř vše? Podle pohybu zboží je vidět, že nejlacinější jde nejsnadněji na odbyt. Nevztahuje se jenom na zboží denní spotřeby. Hodnota věcí ukazuje na roli a význam času. V kvalitní věci je zhmotněna větší míra času, v kvalitním díle rovněž. Život slovesného díla je podobný, však nejen vznik, ale jeho percepce vyžaduje víc času. V době konzumu se ukázalo, jak drahý je čas. Už nikdy ho nebudeme mít tolik, abychom usedali s knihami, které kladou nároky, nedejbůh i překážky. Na takové vzrušení z četby dnes, v době otupění smyslů, není času.
Hrabalovo dílo mělo smůlu: ve chvíli, v poměrně krátkém čase, kdy si našlo cestu ke čtenářům, i na jeho knihy počátkem sedmdesátých let dopadl známý interdikt. Ne vždy si uvědomujeme, že do stejné doby patří i vznik podstatné části jeho díla. (Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota, Něžný barbar a nakonec trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky.) Žádný z těchto rukopisů nemohl vyjít knižně, jejich vydání bylo nemyslitelné, výjimkou byly nelegální strojopisné opisy, vždy však s Hrabalovým vědomím. Léta normalizace se na Hrabalově díle skutečně podepsala tím, v jaké podobě téměř zlidovělo. Jsou to nejen autorské úpravy, jež povídky zbavovaly drsnější autentické podoby, zřetelné v Městečku, kde se zastavil čas, ale zejména hrabalovské filmy, v nichž přístupná líbivost mrzačila Hrabalovu „rabijátskou“ poetiku a osobité vidění. V dnešním obecném povědomí utkvěl obraz, který o Hrabalovi vytvořil film. První povídkový film na témata jeho povídek ještě otevíral možnosti, jež dílo nabízelo (Chytilová, Schorm, Herz i Menzel), ale už Ostře sledované vlaky napovídají, co nás v následující vlně hrabalovských filmů čeká: musí se líbit. Ve Skřiváncích na niti je pouhý náznak Krásné Poldi, je však zcela nezvládnutý – neorganické knižní dialogy a repliky, politizující karikatury figur. V oblíbených Postřižinách už jenom poetizované figurkářství, o Slavnosti sněženek nemluvě. Není náhodou, že autentické rukopisy vycházet nemohly, ale filmy „podle Hrabala“ slavily úspěchy.
Je až trapné, že snad k dnešnímu bontonu patří skoro vždycky zmínit se o epizodě, kdy režim usiloval o Hrabalovu loajalitu a využil básníkovy křehkosti. Jaká však ústupnost, vždyť v knihách, jež v těchto letech psal, není po ní stopy! Pravda, utrpěly některé starší texty, upravené k vydání, ale texty nové jsou zcela svobodné. Chtěl-li někdo mudrovat nad epizodou, pro autora bolestnou, pak stačí přečíst si knihy, v nich je o autorovi vše. I Jiří Peňás, který v Lidovkách napsal přesné a citlivé jubilejní zamyšlení nad Hrabalem, nemohl se epizodě vyhnout, aby již do omrzení opakované uvedl na pravou míru, ač by se tento esej bez ní dobře obešel. Myslím si, že pokud Hrabalovi něco uškodilo, byla to líbivost filmů, které v obrázcích ze života nemůže se vymanit z tradičního žánru příběhů Z českých mlýnů.
Nezbývá, než se vrátit k Hrabalovým knihám. Vycházejí znovu.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
