Dědova mísa
Právě jsem dočetl kulturní dějiny nebo jakýsi bedekr s názvem Staryj Pětěrburg (Azbuka, Sankt-Petěrburg 2013). Jeho autor Michail Ivanovič Pyljajev žil v letech 1842 až 1899, a tak stihl zachytit mnohé z éry bezprostředně po Puškinovi a Gogolovi. Mě ale v jeho knize upoutalo něco jiného – významné bohemikum, a sice zpráva o postavě víc než zajímavé a zároveň trochu bizarní.
Před třiceti léty jsme s kolegy podrobně excerpovali Dlabačův slovník, který je bohatou zásobárnou dat, informací a autentických svědectví a setkání. Všimli jsme si jména Ernst Vančura. Později o tomto poručíkovi rakouské armády, který se proslavil krátkodobě v Praze a po celých Čechách jako skladatel tanců podle fikátora, napsala Jana Dočkalová studii Arnošt Vančura – poručík – skladatel – fikátor a impresário (Opus musicum, ročník XXI, 1989, č. 5). Dovezla z Pětěrburgu i partitury a libreta jeho oper. Poručík z mariatereziánské vojenské akademie pocházel z rodu původně loupeživých mladoboleslavských rytířů a později, od vlády Karla VI., říšských hrabat, kteří dlouho odolávali rekatolizaci. K jeho potomkům patří i spisovatelé Vladislav Vančura a Jiří Mahen.
Kdo byl fikátor a co to slovo vlastně znamená? Na sklonku 80. let jsem se od Václava Pletky a Bohuslava Beneše dozvěděl, že fikátor je česká zkomolenina rakouského vojenského povelu, vydávaného před odchodem na ubikace nebo na místo shromáždění v případě poplachu (Vergatterungsplatz) – v písni třeba ve verši Tamboři fikátor tlučou.
Jak to všechno souvisí s Ruskem Kateřiny Veliké, s Petěrburgem a Moskvou poslední čtvrtiny XVIII. století?!? Rakouský poručík napsal tance zřejmě inspirované vojenskými povely a získal jimi širokou popularitu v Praze a okolí. Tance se dochovaly – dokonce jsem z nich kdysi upravil suitu. Pak odešel do Ruska a vynořil se na dvoře Jekatěriny. V Pyljajevově bedekru se o Vančurovi píše: V době dvorních plesů hrál dvorní orchestr pod taktovkou maestra Galuppiho. Při interních setkáních hrál na housle Dietz, na violoncello Delfini, na harfu Kardon a na fortepiano Vanžura (tak ho píší ruské prameny).
Musel mít na carevnu značný vliv, když s ní někdy večeřel v kruhu tří čtyř osob – imperátorka, dvě tři knížata a …baron Vančura! Vydával pro Jekatěrinu hudebniny, její milovanou skladbou měla být Kolika i jejó poslědstvija (Průjem a jeho následky). No, darmstadtské princezně, původně evangeličce a posléze pravoslavné imperátorce a dovršitelce velmocenské politiky Ruska, musel poručík Vančura imponovat – mluvil německy, francouzsky a rusky, a to se nikdo z Italů nenaučil, a málokdo z jiných cizinců. Carevna pro něj napsala operní libreto, které je parafrází Kouzelné flétny – jen s ruskými reáliemi. Místo Královny noci domácí zloduch Kaščej běssměrtnyj. A to vše pár měsíců po vídeňské premiéře Mozartova a Schikanederova singspielu. A ještě jedna věc mu získala velkou popularitu: Jekatěrina milovala grimasy a Vančura byl mistrem vraštění čela tak, že vlasy se přiblížily až k obočí. Carevna mu za tuto dovednost propůjčila titul kapitána a sama prý dokázala hýbat uchem směrem k šíji až o několik centimetrů.
Po smrti Jekatěriny náš skladatel v prvním a druhém roce vlády Pavla I. mizí z pramenů. Ale jeho opera i symfonie by stály za připomenutí už proto, že je psal – určitě na přání carevny – s názvem nationale a použil v nich – určitě rovněž v duchu imperiální politiky své vladařky – důsledně tři druhy témat na lidové písně ruské, polské a ukrajinské. Hle, co všechno dokázal Čech na carském dvoře. To je diplomacie na úrovni soudobých špionážních agentur.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
