Dědova mísa
Martin Reiner vydal objemnou knihu Básník, román o Ivanu Blatném (Torst, Praha 2014). Prý bych měl psát i o jiných věcech než jen o knihách, ale když já tuhle zhltal za velikonoce a jsem jí nadšen! Přivedla mě ke vzpomínkám a několika margináliím ad vocem Ivan Blatný.
Jsem s rodem Blatných dlouhodobě spojen: starého Mistra Josefa Blatného, přeskromného skladatele, Janáčkova žáka a dobrého člověka, jsem mnohokrát potkal v mládí i ve středním věku. Jeho syna Pavla by v každé jiné zemi než v nevděčném českém království na břehu moře uctili jako génia thirdstreamu a mnohého dalšího festivalem k 80. narozeninám (to už bylo na podzim roku 2011). Na fakultě jsem studoval ve skupině s Hanou Blatnou, sestřenicí Ivana, mám ji vyfotografovanou s ním jako malou holčičku na skupinové fotografii rodu Blatných. Ivanův bratranec, evropsky uznávaný genetik prof. MUDr. Jan Šmarda, DrSc., můj přítel a autor další knihy o Ivanovi Blatném, se mnou kdysi v prvomájovém univerzitním průvodu projednával možnost převozu básnického odkazu Ivana z Anglie v případě jeho úmrtí. A zcela zapomenuto je i to, že jsme s recitátorem a objevovatelem básníků Miroslavem Kováříkem připravili v Malém divadle hudby a poezie při tehdejším Moravském muzeu v Brně třídenní festival poezie s hudbou, Kovářík krásně recitoval Čerepkovou a dekadenty v mírném záklonu, který Karáskovi ze Lvovic a Hlaváčkovi tak slušel. Potom jsme uvedli před natřískanou Janáčkovou dvorankou bývalé varhanické školy, kde divadlo hrálo, pořad s názvem Ivan Blatný: Miluji tě, krásná Te… Prošlo to. Obecenstvo bylo nadšeno, předběžná i následná cenzura se nekonaly.
A pak jsem v květnu 1988, v době rozpadajícího se režimu, byl v USA a tam mi Peter Steiner z pensylvánské univerzity daroval Ivana Blatného, tehdy nedávno vyšlého u Škvoreckých. Byl to samozřejmě Petr Steiner, který opustil Prahu, když ho vyfotografovali někdy v roce 1969, jak nese na 1. máje transparent Se Sovětským svazem až na Věčnost! Sbírku jsem nadšeně přečetl hned v letadle. Několikrát. A protože jsem se dvacet let díval denně do zahrady Ivana Blatného na Obilním trhu, četl jsem tu nádhernou poezii jednoho z největších uživatelů básnické češtiny 20. století nějak jinak. Všechny ty reálie na mě dýchaly každodenností. Co na tom, že to Brouskovo průlomové vydání nebylo zrovna nejlepší a že z brněnských reálií mnohé nevěděl, zmiňme za všecky omyly jeden: Ivan Blatný připomíná Vintrolák, Brousek to pochopil jako narážku na Winterhilfe, jenže Vintrolák je v hantecu Winterhollerplatz, největší brněnské náměstí u Lužánek pojmenované po bojovném německém šovinistickém starostovi. To místo pak ztratilo na důležitosti, a přece zůstalo častým shromaždištěm. Místopisně je, pro představu, v poloze, řekněme, pražského Karlova náměstí ve vztahu k politickým dominantám Prahy Václavskému a Staroměstskému náměstí.
Končím Pluháčkem jako Marcus Antonius v Caesarovi – ne, abych jej chválil. Přečtěte si ho sami. Jsou v něm mnohé básně. Za všechny Nezval, který se přece jen s Ivanem rozloučil lidsky, a ne jako hyena, když napsal: Řekni mi, řekni, jak se máš. Je mi tě přese všecko líto. A Ivan mu symbolicky odpověděl, když později, až dlouho po jeho smrti napsal: Ministerstvo mě informuje, že koráb noci ještě pluje. Hácha je mrtev. Jednou zrána vrátí se Beneš, paní Hana. Můj Bože, já jsem jediný, kdo věří v tyto dějiny…
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
