Dědova mísa
Čtu spory o perfekcionismus pohybů, gest, světel proslulého režiséra Roberta Wilsona v divadelním představení téměř nepředstavitelném. Tentokrát jde o dva texty dvou klasiků, z nichž každý je velký docela jinak. U Karla Krause Poslední dnové lidstva (stále nemohu vypudit starší Müllerův překlad, ač předlohou je Karlachův nový, kde archaický tvar dnové je nahrazen chvílí) jde sice o drama, sám autor však o něm sarkasticky napsal, že podle pozemských měřítek je nehratelné, leda na Marsu, a Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška jsou obecně známý román. Oba rozsáhlé texty spolu souvisejí jenom vzdáleně: dobou, kdy první světovou válkou končil starý svět. Za nimi dramaturgický impulz: sté výročí osudného roku 1914. Znovu se tu nabízí otázka: Zajímá režiséra text, anebo mu jde o přesně provedená jevištní kouzla, jež mají navodit sugestivní atmosféru? Otázka je už léta aktuální, zvláště od doby, kdy se divadla ohlížejí po dramatizacích, nikoli po dramatech, tehdy vzrůstá role inscenace – a režiséra. Nemožné se stává možným. Nikdy by mi nepřišlo na mysl, že je možné vytvořit vynikající jevištní podobu z třísvazkové korespondence V+W, jako se to podařilo Janu Mikuláškovi a Doře Viceníkové v nové inscenaci představení z brněnské Reduty Na zábradlí. (I když bych z korespondence volil jiné akcenty než převahu ryze soukromých.)
Náhodou jsem zhlédl představení, které mě usvědčilo z ignorance divadelnictví z ochoty. Samozřejmě vím, že existuje hronovská tradice přehlídek, že však existují živé divadelní organismy za humny, docela nedaleko od divadelních center, mě nenapadlo. Navíc ocitl jsem se na představení dramatizace románu, kam bych z vlastní vůle nešel. Jaroslava Foglara jsem sice znal z dětství, bral jsem ho však jenom za klukovskou četbu, třebaže pro řadu mých mladších přátel jsou foglarovky dodnes základním postulátem mravnosti. Uviděl jsem v Horních Počernicích představení Rychlých šípů (soubor Zeptejte se kocoura) a nepřestal se celý večer divit: Stínadla, Rychlé šípy, Bratrstvo kočičí pracky, Sesterstvo kočičího ocásku, může to být po více než sedmdesáti letech živé? Vždyť i arbitr Václav Klaus měl potřebu se distancovat a sdělit národu, že byl člověk, který určitě jediný na světě nepřečetl žádné Rychlé šípy, žádnou Agathu Christie, žádnou detektivku, protože jsem to považoval za podřadné čtení a ztrátu času. Večer s Rychlými šípy nebyl snad pro nikoho ztrátou času, ale prožitkem radosti v hledišti, jaký jsem dlouho nepocítil. Radost se šířila z jeviště, skupina mladých herců „z ochoty“ v dramatizaci naivní foglarovky se cítila jako doma, neustále v pohybu dávala najevo, že ji to baví, že má sice nad dějem nadhled, ale hraje jako o život. Nikoli amatérské kouzlo nechtěného, ale amatérství skutečně od základu slova amo, bez přídechu neumění, naopak. Za spontánním projevem byl vidět jasný dramaturgický záměr a pevné režijní vedení Báry Jelínkové. Stylizace příběhu i hereckého projevu přitom nebránila živelnosti mladých herců ani tam, kde bylo zřetelné, že nejen v mluvě, v gestech, ale zejména v pohybu se podřizují režijnímu vedení s prvky choreografie. Amatérství na profesionálním základu. Překvapením pro mne bylo, že tím zrovna začínal už 44. amatérský festival, nejstarší v republice, i to, že v pražské městské čtvrti působí pět divadelních souborů.
Divadlo je opravdu živé.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Václav Hanák
byl jsem nadšen z režijních nápadů, vtipu, nadsázky . Barčo hurah.A slečna režisérka je i výborná herečka,
17.06.2014 (17.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Roman Munčinský
Jen upřesnění,
v Libochovicích se letos (2014) konala 57. přehlídka ochotnických souborů! Pokud se nepletu, není ten, o kterém píše pan Karfík, ten nejstarší.
http://www.ds-scena.cz/
30.07.2014 (17.42), , Trvalý odkaz komentáře,