Dědova mísa
Málokdo dnes ví, že dávno před Janáčkovou Káťou Kabanovou, už v roce 1867, byla napsána a na scéně petrohradského Mariinského divadla provedena opera Groza – Bouře podle dramatu A. N. Ostrovského. Autorem hudby byl glinkovský epigon Vladimir Nikitič Kašperov, libreto napsal sám Ostrovskij. Nutno říci, že dost podivně a vcelku nešťastně.
Janáček od září 1925 o této opeře věděl, a dokonce znal úryvky Ostrovského libreta. Své libreto ke Kátě Kabanové napsal podle ne zrovna nejlepšího a bezchybného překladu Vincence Červinky: v závěru dramatu nad mrtvou Káťou, jejíž duše je před milosrdným a slitovným soudcem (jak praví Kuligin přinášející její tělo), děkuje Kabanicha v Červinkově překladu za úslužnost, v originále za uslugu, tedy přesně za tu službu. Úslužnost je něco více než služba, hrubě, leč výstižně se tomu v poslední době říká „řiťolezectví“.
Kašperovovu operu uvedl a nastudoval na prestižním operním jevišti, kam směřovalo pravidelně obecenstvo z nejvyšších kruhů, Eduard Francovič Nápravník, osmadvacetiletý kapelník z Čech, který už pět let pobýval v Rusku, aby zde zakotvil natrvalo až do své smrti v roce 1916. Janáčka na existenci Kašperovovy opery upozornil vynikající ruský strukturalista a později etnolog, divadelní teoretik a literární vědec Petr Bogatyrev. Janáček mu opatřil z vídeňské Univerzální edice klavírní výtah své Káti Kabanové a Bogatyrev poslal Janáčkovi ukázky z knihy A. N. Dolgova – sborníku ke 100. výročí narození dramatika a autora Grozy – Bouře (1923).
Ostrovskij, jak vidíme z ukázek libreta, které Kašperovovi napsal, zřejmě považoval operu za sled rýmovaných kupletů sentimentálně charitativního spodního tónu. Geniální drama se tak změnilo na podivný vaudeville. Tak třeba Boris popisuje svou lásku k cizí a ještě k tomu vdané ženě takto: Ně chitro bědu nažiť / da potom i něizžiť / čto že dělať, kak ně byť? / Lučše brosiť, pozabyť… Tedy: Není dobře hoře mít / trápit se a těžce žít / ach, co dělat, jakým být / lásky chci se oprostit… Kátin manžel Tichon by měl žárlit a místo toho obdaří Borise bonmotem: Nu, proščaj i ty, Boris, ty už, lučše, brat, ženís, zavědiv svojej ženoj, čtob ně dumať o čužoj… Tuto stupiditu je třeba přeložit také stupidně třeba takto: Na shledanou, Borisi, vlastní ženu najdi si, abys svoji ženu měl a na cizí nemyslel… Nad mrtvou Káťou společnost zapěje pobožný kuplet: Zděs pěred nami tolko tělo, duša na něbo uletěla, zriť Sudju na něbesach, kotoryj milosěrd i blag… – Před námi tady leží tělo, duše do nebe uletěla, k milosrdnému Soudci, k přelaskavému Otci… Káťa se u Ostrovského neutopí, ale zabije se pádem do propasti, když si prorazí spánek o kotvu.
Další důkaz, že dílo je vesměs, nebo skoro vždycky, chytřejší než autor.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
