Dědova mísa
Kontexty, časopis o kultuře a společnosti, přináší ve svém letošním čísle 3 mimo jiné závěrečnou část eseje Alaina de Benoista Komunismus a nacismus. 25 zamyšlení nad totalitarismem ve 20. století. Je otištěna pod titulkem Nebezpečí nových forem totalitarismu. Alain de Benoist shledává společné kořeny nejen v komunismu a nacismu, ale i v moderně a v liberální demokracii na jedné straně a v obou totalitních systémech na straně druhé. Popírá však přímé vazby mezi myšlenkovými popudy a mezi režimy, které se těchto popudů dovolávají. Marxe prý nelze považovat za duchovního otce masových krádeží organizovaných státem ani za teoretického předchůdce koncentračních táborů. Nejradikálnější je však de Benoist ve svém postřehu, že soudobý antifašismus a antikomunismus jsou neplodné postoje, protože bojují proti nebezpečím, která minula a zanikla. Soudobé tendence k totalitarismu je prý třeba hledat jinde, například i ve zmíněné okázalé honbě na strašidla minulosti.
Magazín OSA nejen pro autory, nazvaný autor in, mě v letním čísle zaujal rozhovorem se skladatelem Vladimírem Franzem. Kromě úzce osobně motivovaných vyznání obsahují jeho odpovědi i nesmírně ambiciózní hodnocení současné situace české společnosti. Znevážení kultury vykládá Franz na pozadí vývoje v 19. století. Její uznáníhodné úspěchy předcházely a dodnes předbíhají výsledky na poli politickém. Společnost ke své kultuře zatím nedozrála. Češi si prý neváží lidí, kteří něco dokázali. Němci ctí Goetha nebo Wagnera, přestože od nich třeba nic nečetli nebo neslyšeli, zatímco Češi by v nějakým baru nesnesli portrét Antonína Dvořáka. Prý co je to za idiota, proč sem nedali Jágra? – Nejsme světoví. Zkoumáme, zda si hokejista A. vymknul palec nebo zda se modelka B. poblila. Výraz malosti, člověk si klade otázku, jestli to vůbec mělo být samostatné. „To“ je asi Československo nebo Česká republika. Hněvné soudy – a hněv, ač pochopitelný, tentokrát podle mě nebyl dobrý rádce.
Pavel Turek a Jan Gregor v týdeníku Respekt č. 31 „objevili“ pro čtenáře a konkrétně pro mě sedmatřicetiletého filmaře a hudebníka Petra Marka a uveřejnili s ním rozhovor Stydím se žádat o grant. Nejde však o nechuť ponižovat se před ovladateli finančních zdrojů. Myslím si prostě, praví programový experimentátor, že když budu dělat divadlo, na něž nikdo nepřijde, nemám přirozeně nárok na honorář. O milionový grant by se ucházel jen pro celospolečensky závažný film, který by sliboval, že pohne světem. Nevěří, že by takový film natočil. Ale styděl by se žádat o sedm milionů na nezávaznou komedii. – Pronikavé jsou Markovy postřehy o „sociálnu“ českého filmu a o chcípáckém hrdinovi devadesátých let, který viní všechno kolem sebe za vlastní zmatení. Rád bych viděl Markův film Nic proti ničemu, inspirovaný obtížemi vůdce, který musí použít nějaký fašizující prvek, aby prosadil na demokratickém fóru strany svou ideu. Díky Respektu za tuto autorskou „vizitku“.
Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo knihu kanadského filosofa a politologa polského původu Władysława Józefa Stankiewicze Politická šetření a šátrání. Překladatel Tomáš Suchomel zdařile převedl do češtiny titul Political probings a přesvědčivě si poradil i se Stankiewiczovými krátkými analytickými glosami. Anglický originál ostatně tvoří pravou polovinu každé dvojstrany. Stankiewicz, někdejší tiskový mluvčí armády generála Anderse, odmítnuvšího podřídit se poválečné sovětizaci Polska, prošel praktickou zkušeností z Afriky, kde působil jako pověřený činitel OSN, a vyhranil se jako konzervativec kriticky naladěný vůči koketérii s požadavky takzvané sociální spravedlnosti, jimiž se zaštiťovali nejen komunisté, ale i západní levicoví liberálové. Jeho texty jsou tudíž ostře polemické. Ukázka z jeho Sekulárního breviáře pro naši dobu: Zamyslet se nad tím, jak udržet na uzdě elán, s nímž se lidé dožadují dalších a dalších práv. Aktuální apel, byť „proti srsti“.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
