Dědova mísa
Z jakýchsi důvodů jsem se v létě dostal k divadelní dramaturgii. Učil jsem ji řadu let – a dnes děkuji bohu, že už tomu tak není, neboť věru nevím, jakou metodiku bych zvolil, abych dosáhl cílů, jež jsem si při tomto konání předsevzal: naučit studenty číst text divadelní hry, aby se orientovali v tom, jak je uspořádán, a případně jej potom interpretovali. V poslední fázi svého působení jsem se už interpretace vzdal a soustředil se jen na čtení, neboť čím dále tím více stoupala postmodernistická – nebo chcete-li dekonstruktivistická – tendence rozlučující slovo (jazyk) jako fundament textu a světa, skutečnosti. Takže jsem pošetile a marně hájil literaturu pro divadlo jako kategorii, která konstituovala jednu z rozhodujících podob evropské divadelní kultury. Za těchto okolností jsem rád přestal dramaturgii učit, neboť jsem vskutku nevěděl ani co, ani jak. Ostatně: profesor Vedral, jenž ji stále učí, vyjádřil v rozhovoru pro časopis Hybris, který vydávají studenti teorie a kritiky na DAMU, stejný názor: V postdramatickém divadle, které se divadelními prostředky ‚mocensky‘ vypořádává s pozůstatky osvícenského ‚textocenstrismu‘, je suspendována dramaturgova odpovědnost k autorovi, k napsanému slovu, k jeho podložené interpretaci.
A tak jsem o prázdninách v pohodě, ničím netlačen studoval úvahy o dramatu a dramaturgii, jež se zrodily v Ústavu dramatické a scénické tvorby na pražské divadelní fakultě a vyšly ve velké řadě edice DISK: Jaroslava Vostrého Scénologii dramatu a antologii studií doktorandů oboru scénické tvorby Slovo a obraz na scéně, jež nese podtitul Generační příspěvek k současné dramaturgii. Mnohé z toho, co se tu píše, je zajisté podnětné pro rozvinutí výuky dramaturgie. Ale jedna otázka pro mne pořád zůstávala nezodpovězena: existuje nějaká metoda, která by alespoň poněkud umožnila naučit číst a snad i analyzovat postmodernistické texty literatury pro divadlo, jejichž podstata je v odstranění všech hranic a mezí, ve vytváření neomezeného prostoru pro spojování šokujících kombinací, pro něž je koláž slabé slovo? Jejich sebereferenční jazyk znemožňuje existenci jakékoliv teorie, jakoukoliv systematizaci, explicitnost, formulaci termínů a nedejbůh nějakých pravidel. To je víc než postdramatičnost. To jsou hlubinné epistemologické nejistoty, jež legitimizují nemožnost jakéhokoliv obecného dramaturgického přístupu.
Pak jsem se začetl do studie Patrice Pavise Současné divadlo. Analýza textů od Sarrautové po Vinavera, která ve Francii vyšla v roce 2002 a na Slovensku ji vydali o pět let později. V ní jsem našel tuto větu: Předmětem dramaturgie je narativnost, způsob, jak divadlem vyprávíme. Že divadlem vyprávíme, to se ví už dávno. Ale v této formulaci je klíčovým pojmem narativnost, jistý princip uspořádání literárního díla, od něhož se následně odvíjejí všechny další nástroje, jimiž lze zkoumat text pro divadlo; v jiném pořadí, jiných souvislostech a jiných polohách a rovinách, než jsme zvyklí. Snad by se tak opravdu mohl otevřít vstup k jinému chápání textu a jeho postavení i působení v systému divadelního jazyka. Pavis napsal svou studii jako výzvu teatrologii – možná jen francouzské – která podle něj zanedbala delší dobu výzkum „dramatických textů“. U nás zřejmě potřebu takové výzvy zatím nepociťujeme. Ale nové analytické nástroje, které poskytnou i dramaturgii nové šance, potřebujeme.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
