V roce 2005 proběhla na avignonském festivalu…
V roce 2005 proběhla na avignonském festivalu prudká diskuse, jež se týkala jak hodnocení festivalových představení (mezi umělci a kritikou to vydatně jiskřilo), tak reakcí diváků. Svým způsobem to bylo jen pokračování problému, jenž se vynořil už na počátku osmdesátých let – a nejen ve Francii. Způsobilo jej tehdejší vítězné tažení postmodernismu svým bořením autorit a norem. Divadelní kritika tím byla nucena přemýšlet, jak může pomoci svým čtenářům – a budoucím divákům – vnímat a chápat představení; přemítat o svém způsobu komunikace s těmi, o nichž přepokládala, že sledují její názory. Na tom avignonském festivalu tento proces vyvrcholil; snad i proto, že mezitím se postmodernismus proměnil v historickou epochu – postmodernu – díky níž jednáme i myslíme s mnohem menší jistotou. Otázka důvěry v divadelní kritiku se v onom létě 2005 rozevřela naplno; byla otřesena důvěra v úsudek kritiků, kteří už nejsou schopni být průvodci po představení; Georges Banu mluvil o rozpačitosti, která podle něho bude zárukou regenerace kritiky.
Můžeme s těmito názory souhlasit, nebo je odmítnout. Pro mne je ovšem nejdůležitější, že od té doby probíhá v některých divadelních kulturách „permanentní“ diskuse o divadelní kritice. Týká se zásadně dvou oblastí. První zkoumá tuto „krizi důvěry“ z hlediska začlenění divadelní kritiky do vazeb společnosti, hlavně nemožnosti hovořit dnes o inscenaci z hlediska konkrétních ideologických a estetických stanovisek, které reprezentují skupiny diváků vymezené podle politických a vkusových zaměření, což koneckonců plnila kritika po dlouhá léta. Druhé zásadní téma je spojeno s otázkou, zda je divadelní kritika schopná divákům předložit při změnách inscenačních postupů takovou hypotézu o fungování inscenace, jež je orientuje žádoucím směrem. A dokonce se vynořuje často názor, že s pojmem inscenace jako hlavním nástrojem analýzy už nelze vystačit.
Mohu se mýlit, ale myslím si, že existuje řada příznaků svědčících o tom, že – byť zatím nenápadně – probíhá i u nás podobný proces. Stačí vzít do ruky druhé číslo tohoto listu z 26. ledna 2010. Na straně 2 konstatuje Tomáš Žižka, že necítí, že se české divadelní kritiky nějak dotýká živá, spontánní tvorba; na téže straně vedle Jiří Srstka uvažuje o tom, jak divadelní inscenace diváka vlastně svazují, určují mu jednostranně, co si má myslet, berou mu svobodu volby. Uprostřed tohoto čísla DN Jana Stryková říká, že divadlu nedává velkou společenskou váhu, že je to drahý koníček pro fajnšmekry a na předposlední straně Ludvík Vaculík žasne nad tím, že někdo čte Divadelní noviny; divadelní diváci podle něho určitě ne, tedy herci. Když se k tomu připočtou např. ty dvě diskuse o „propadáku měsíce“ (Peníze od Hitlera) ve Švandově divadle a o inscenaci Beckettova Čekání na Godota na Nové scéně, které některými svými rysy otevírají úvahy o tom, zda současná inscenační praxe dovoluje uplatňovat koherentně metody analýzy, na něž jsme zvyklí, tak těch příznaků proměn divadelní kritiky je asi dost na to, abychom se jimi počali pomalu zabývat. I ve prospěch tvůrců divadla. Neboť – marná sláva – v jistém, velmi podstatném směru, jsou spolu s kritikou na stejné lodi: uskutečňují totiž divadlo jako médium.
Komentáře k článku: V roce 2005 proběhla na avignonském festivalu…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
