Už jsem si zvykl…
Už jsem si zvykl: před začátkem každého divadelního představení zazní z reproduktoru úřední hlas a upozorní, že máme vypnout mobilní telefony. Zpravidla k tomu připojí zmínku o zákazu pořizovat v průběhu večera obrazové záznamy, tj. fotografovat nebo snímat záběry videokamerou. Nakonec nám poněkud zjihlým hlasem popřeje krásný kulturní zážitek. Trvá mi vždy několik sekund, než se vymaním z dojmu, že jsem i v divadelním hledišti pod erárním dohledem. Jediné divadlo v republice, které si počíná jinak, je brněnský Buranteatr. V krátké scénce, která předchází vlastní hru, vypráví herec v monologu nebo herecká dvojice v autenticky znějícím dialogu například odstrašující historku o tom, jak se hrdina ztrapnil tím, že mobilní telefon nevypnul a zvonění narušilo atmosféru. Je to milé, vtipné, účinné. Hostitel se zkrátka umí chovat.
V letošním druhém čísle časopisu Svět a divadlo otiskli hru Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní. Získala druhou cenu v soutěži Alfréda Radoka o nejlepší původní českou a slovenskou hru; první cenu letos porota neudělila. Jde o monolog založený na vzpomínkách Josefy Slánské prostoupený reakcemi dvou mužských hlasů, které představují vyslýchající orgány, ale i další postavy dramatického příběhu komunistky a manželky, posléze vdovy po generálním tajemníkovi strany odsouzeném k smrti v jednom z šílených procesů padesátých let. Hra končí vyznáním oddanosti původnímu hnutí, které mělo aspoň zárodek ušlechtilých cílů. Obrodit se prý může a dá. Respektuji hrdinčinu víru. Člověk, který tomu hnutí tolik obětoval, se jí jen těžko vzdá. Ale ať čtu Marxův Komunistický manifest sebepozorněji, žádný zárodek ušlechtilých cílů nenalézám.
V sobotu 13. března vysílala Vltava přímým přenosem z Metropolitní opery v New Yorku operu Dmitrije Šostakoviče Nos. Tři autoři – Alexander Preiss, Grigorij Ionin a známý spisovatel Jevgenij Zamjatin – napsali libreto k dílu, ke kterému skladatele vybídl Vsevolod Mejerchold. Ruský dirigent Valerij Gergijev, který před časem účinkoval i na Pražském jaru, řídil orchestr a sbor, režíroval William Kentridge. Poslech byl silným zážitkem. Jen bych se trochu přel s Ivanem Rumlem, který pořad připravil. Nos není podle mě satira na byrokracii. Jde o šílený gogolovský příběh, v němž se snově odehrálo nemálo událostí, ale probuzení obnovuje původní stav: záhadně uříznutý nos je znovu na svém místě. Jenže sen realitu přesto znejistil. Nos se v něm změnil na státního radu. Šílenství jako potlačená stránka skutečnosti – o tom zpívá Šostakovičova groteskní opera.
Víkendový magazín Hospodářských novin přinesl 2. dubna rozhovor se Zdeňkem Troškou. Znám jeho filmy i jeho názory a nemíním opakovat, co o nich bylo napsáno. Nepřekvapilo mě, že se nad kritikami netrápí: kritikové prý nejsou neomylní a diváci se jejich hodnocením neřídí. To je ostatně z větší části pravda. Zaujalo mě spíš přiznání, že by natočil životopis Josefa Myslivečka anebo něco podle Julia Zeyera, třeba Vyšehrad nebo Tři legendy o krucifixu, kdyby nemusel dbát, aby na jeho filmy přišla spousta lidí. Není však fantasta, stojí nohama pevně na zemi a nesní o nedosažitelných věcech; používá fantazii, jen aby byla pracovně realizovatelná. Cením si toho, že je to zřejmě přiznání upřímné. Pan Troška se cítí spokojeně. Ale nepokusit se umělecky nikdy o to, co se zdá nesplnitelné, je poněkud smutná existence: rezignovala na vzácný kus svobody.
Komentáře k článku: Už jsem si zvykl…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
